Ř 3,10-12.23: (kralic.) "Jakož psáno jest: Že není spravedlivého ani jednoho...Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží."

1 J 4,19:"My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás."

Ospravedlnění skrze víru je článek víry, jímž stojí a padá křesťanská církev. Je to jádro celé evangelijní zvěsti. Základem našeho spasení je za prvé vědomí, že jsme hříšníci, a za druhé poznání, že Pán Ježíš Kristus je naším Spasitelem.

Budeme-li na potápějící se lodi uprostřed ledově studeného oceánu bez záchranných člunů, může nás zachránit jedině pomoc "zvenčí". Musí přijet jiná - záchranná loď, přiletět vrtulník, ... Ovšem úspěšnost této pomoci zvenčí je podmíněna naší svobodnou volbou ji využít. Když se nechytíme záchranného lana, zemřeme v důsledku této svojí volby. Proč se rozhodneme (a v daném případě jistě každý) pomoc využít? Protože jsme přesvědčeni o své neschopnosti zachránit se sami. V oblasti záchrany našeho věčného života nás však může oklamávat skutečnost, že Bůh prodlužuje dobu milosti a my máme pocit, že svět bude pokračovat stále tak, jak to známe ze své zkušenosti a historie. To za prvé. A za druhé - neradi si připouštíme svoji hříšnost. Raději se srovnáváme s jinými - a vždy se najdou horší než já. Říkáme: "Nikoho jsem nezabil..." a zapomínáme (nebo nevíme), že kdo nenávidí, to už jako by zabil a kdo hledí žádostivě na cizí ženu, to jako by už zcizoložil, ... (viz Mat 5,21.22.27.28).

Základním předpokladem našeho ospravedlnění je uvědomit si svou ztracenost, svou hříšnost či nespravedlnost. Ale o tom nás může přesvědčit jen Duch svatý (J 16,7-9; Ř 3,23). Jen ten, kdo si uvědomuje svou hříšnost, může toužit po ospravedlnění a po vysvobození ze své beznadějné situace. Jen takový člověk pochopí, že se nemůže zachránit sám, že potřebuje "zásah z venčí".

J 3,16-17: (kralic.) "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož

věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť jest neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho."

Nikdo z lidí nebude zatracen proto, že je hříšník. Jestliže však někdo bude zatracen, pak to bude jen proto, že odmítl řešení své beznadějné situace, že odmítl zachránce - Ježíše Krista. Ve své vynalézavé lásce vzal Bůh v Ježíši Kristu na sebe iniciativu, aby nás zachránil, dal nám novou perspektivu a vedl nás. Tato Boží nepodmíněná iniciativní láska, která člověka vede k pokání, je dalším základním předpokladem díla ospravedlnění. Je to vždy Bůh, kdo dělá první krok. Jan píše: "My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás." (1 J 4,19) Dříve než člověk poznal, že je ztracen, Boží láska mu vyšla vstříc. Bůh měl svůj plán záchrany už hotový.

Ř 5,8-9: "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu."

V Ježíši Kristu máme svého zachránce. Pascal to dobře vyjádřil slovy: "Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svoji bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme doprostřed, protože v něm nacházíme i Boha i svou bídu."

Ř 4,3.5.6: "Co říká Písmo? `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.´...Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost."

Ef 2,8-10: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil."

Ospravedlnění je Boží čin pro nás. Je to stoprocentně Boží dílo, dílo lásky a nepochopitelné milosti. Kristus za nás zemřel a ztotožnění se s Kristem jako naším Spasitelem nás zachraňuje od věčné smrti.

Ř 8,1.33.34: "Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši... Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!"

Ospravedlnění je opakem odsouzení. Hřích nás odsuzuje, avšak Kristus nás zachraňuje. I přesto, že ve skutečnosti nejsem spravedlivý, jsem počítán za spravedlivého, jsem za takového považován (Ř 4,3.5.6). Je to Boží soudní rozhodnutí. Jeho prohlášení je platné, protože je mi připočtena Kristova spravedlnost. Vírou jsem v Kristu a Bůh Otec se na mě dívá jako na svého milovaného Syna. Je to, jako když vložíme popsaný papír do knihy. To, co pak vidíme, není papír, ale kniha.

Jak to, že Bůh může hříšníka prohlásit za spravedlivého? Je to proto, že toto Boží dílo pro člověka má úžasnou moc člověka měnit. Ospravedlněný člověk je proměňován v ježíšův obraz, to znamená, že stále více ve svém životě odráží Kristovy vlastnosti, jeho charakter.

Slovo ospravedlnění je právní termín, který je přejat z oblasti soudu. Není to něco, co je odtažité od života, protože na soudu se rozhodují důležité věci. Co se tam rozhodne, to pak ovlivňuje celý život toho, o koho se jedná. Ospravedlnění je víc než jen nové postavení před

Bohem. Je to síla k novému životu. Jde o to, aby se toto Boží dílo pro nás realizovalo v nás, aby Bůh v nás rostl a žil, aby nás proměňoval ve svůj obraz.

I přesto, že nejsme spravedliví, Bůh nás za takové považuje, protože v Ježíši Kristu se postupně těmito spravedlivými lidmi stáváme (1 Kor 1,30). Jsme to, co budeme. Proto je dílo ospravedlnění víc než jen odpuštění hříchů. Je zde vybudován vztah s Bohem,


který stále více sílí a roste. Nejedná se tedy o žádný magický čin ani o nějaké nadržování Boha některým lidem.

Ospravedlnění je dílo okamžiku. Nevyžaduje žádný dlouhodobý proces. Když přijdeme ke Kristu takoví, jací jsme, upřímně vyznáváme své hříchy, litujeme jich a prosíme o sílu, abychom je už víckrát neopakovali, jsme okamžitě přijati na milost. A jestliže nás Bůh v Kristu přijímá, pak nás přijímá celé a na sto procent, a ne nějak částečně. Ještě dříve, než můžeme v životě prokázat svou změnu v konkrétním jednání, jsme ospravedlněni. Právě tak to prožil celník, který odešel domů ospravedlněn poté, co prosil: "Bože, slituj se nade mnou hříšným." (Luk 18,13.14)

Gal 2,16: "víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´."

Ř 1,17: "Vždyť se v něm (evangeliu) zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´"

Ř 3,20-26: "Vždyť ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše."

Věřící nežijí ze své vlastní spravedlnosti, nýbrž z té, která je jim z milosti připočtena. To znamená, že se před Bohem nesmíme a nemáme čím chlubit. Každý náš krok je poznamenán odpouštějící láskou, která přichází shůry.

Ospravedlnění je slovo, které zjevuje úžasné překvapení: spasení přichází hříšníkům z Božího svobodného rozhodnutí nezaslouženě, zdarma a v hojnosti.

Ef 2,8-10: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil."

Spasení je od začátku až do konce Božím činem. Tento Boží dar milosti přijímáme vírou. Víra není naším "spasitelem", ale rukou, kterou přijímáme tento dar. Zdrojem ospravedlnění je Boží milost, základem ospravedlnění je Kristova smrt a prostředkem ospravedlnění je naše víra (Ř 1,17; Tit 2,11-14). Tím, že Ježíš vstal z mrtvých, může nás tento živý Kristus ospravedlňovat a tak realizovat to, proč zemřel:
Ř 4,25: "jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění."

Ospravedlnění je tedy Boží nezištný dar, který si nemůžeme ničím zasloužit a jako lidé k tomu nemůžeme nic přidat. Tento dar smíme pouze vděčně přijmout. Bůh nás ospravedlňuje zadarmo. Dbejme na to, aby to nebylo nadarmo.

Nejsme ospravedlněni na základě svých dobrých skutků, na základě víry a skutků ani nějakých výkonů (Gal 2,16). Jsme ospravedlněni pouze prostřednictvím víry, jen vírou.

(Matouš 20,1-16)

Ježíš v tomto podobenství vyprávěl o vinaři, který najal dělníky na práci na své vinici. Někteří se dali do práce za úsvitu, jiní o dopolední přestávce, další po obědě, někteří přišli až odpoledne a poslední se pustili do práce hodinu před koncem pracovní doby. Všichni byli spokojeni, až do chvíle, kdy se svalnatí dělníci, kteří pracovali od časného rána a dřeli v horku sálajícího poledního slunce, dozvěděli, že ti, kdo pracovali pouhou hodinu v příjemném, vlahém večerním ovzduší, mají dostat přesně stejnou mzdu jako oni. Šéfovo jednání bylo v rozporu absolutně se vším, co je známo o motivaci zaměstnanců a spravedlivé odměně...

Z ekonomického hlediska Ježíšův příběh nedává žádný smysl, a to byl také jeho záměr. Je to podobenství o milosti, která se nedá spočítat jako denní mzda. Milost se nestará o to, kdo je první a kdo poslední. Milost prostě nepočítá. Milost jsme dostali jako dar od Boha, ne jako odměnu za své zásluhy. Ježíšova odpověď z úst vinaře nás o tom nenechává na pochybách:

"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?"

...Musíme si uvědomit, že mnozí křesťané se při studiu tohoto podobenství neztotožní s těmi, kteří se do práce zapojili na konci dne. Právě naopak. Rádi se považujeme za zodpovědné dříče, kteří na vinici pracovali celý den, a podivné chování vinaře nás pak mate stejně jako původní posluchače. Klidně se může stát, že nám smysl příběhu zcela unikne. Bůh totiž rozdává dary, ne výplaty. Nikdo z nás nedostává zaplaceno podle svých zásluh, protože nikdo z nás se nedokáže ani z dálky přiblížit k splnění Božích požadavků na dokonalý život. Pokud by se nám dostalo skutečně spravedlivé mzdy, pak bychom skončili v pekle.

(Citováno z knihy Philipa Yanceyho "Nekončící milost", str. 50-52)

Je třeba rozumět dvěma termínům, které hovoří o jednom díle spásy ze dvou úhlů:

Připočtená spravedlnost (základem tohoto slova je počet - Kristova spravedlnost se nám připočítává - Ř 4,3)
a
sdílená spravedlnost (základem tohoto slova je díl - Kristova spravedlnost, jeho charakter se stává nedílnou součástí našeho života - Ř 8,4).

Připočtená spravedlnost je Kristova oběť vykonaná pro nás, za nás, bez nás a na našem místě. Je nám připočtena zdarma, okamžitě.

Sdílená spravedlnost je Kristova oběť, kterou Duch svatý vrývá do našich životů, postupně, celý život. To, co Kristus pro nás vykonal jednou provždy na golgotském kříži, to Duch svatý realizuje v nás den za dnem.

"Nic není zdánlivě bezmocnější, a přece nepřemožitelnější, než duše, která cítí svou nicotu a úplně se spoléhá na zásluhy Spasitele. Modlitbou, studiem Božího slova, vírou v jeho trvalou přítomnost mohou i nejslabší z lidí žít ve spojení se živým Kristem a On je drží rukou, která je nikdy nepustí."

(E.G.Whiteová)

Připočtená a sdílená spravedlnost jsou ve skutečnosti jednou spravedlností, kterou přijímáme a žijeme vírou, i když má dva odlišné aspekty.

Se vší rozhodností odmítáme názor, že by připočtená spravedlnost byla Božím dílem pro nás a sdílená spravedlnost naším dílem pro Boha. Vše je Boží dílo a jeho milost. Sdílenou spravedlnost nazýváme posvěcením.

Mnozí lidé si myslí, že v Novém zákoně existuje rozpor v pohledu na vztah mezi vírou a skutky. Apoštol Pavel říká: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Ř 3,28; Gal 2,16) Naproti tomu Jakub tvrdí: "Člověk je ospravedlněn ze skutků, a ne pouze z víry." (Jak 2,24) Jak to tedy je?

Pavel ve svém dopise odpovídá na základní otázku po zdroji spasení. Je ospravedlnění lidský výkon, nebo Boží dar? Jakub se naproti tomu ptá po důsledcích, projevech ospravedlněného, spaseného člověka. Jak se takový člověk projevuje? Apoštol Pavel tedy zdůrazňuje, že skutky netvoří základnu spasení. Nejsou cestou k ospravedlnění. Jakub však zdůrazňuje, že ospravedlnění, spasení musí vést k zodpovědnému etickému chování. Pavel zdůrazňuje aspekt připočtené spravedlnosti, Jakub zase sdílené spravedlnosti. Jsou to dvě strany jedné mince. Obě jsou záležitostí naší víry. Jakub jen upozorňuje, že naše víra může být živá nebo mrtvá, tak jako vyznání může být živé, praktické, anebo k ničemu (Jak 2,14-26). Skutky jsou pro Jakuba vnějším projevem (důkazem) pravé víry. Takto chápáno se víra a skutky vzájemně doplňují, tvoří harmonický celek a vůbec nestojí proti sobě.

A ještě jedna skutečnost. Pavel i Jakub zápasí na frontě, kde

je vztah k zákonu problematizován. Oba se stavějí proti zneužití zákona. Pavel má co do činění s judaisty, kteří používali zákon jako prostředek spasení, jako cestu spásy. Řeší problém legalismu. Jakub však reaguje na jiný problém - antinominalismus (směr, který se stavěl proti zákonu). Zápasí s formálními křesťany, kteří nepochopili Pavlovo učení o zákoně. Tito "libertiniáni" (lidé, kteří popírali závaznost zákona) tvrdili, že způsob jejich života nemá v důsledku vliv na jejich spasení, a snažili se roli zákona v životě křesťana potlačit, ne-li zcela odstranit.

Je tedy jasné, že neexistuje konflikt nebo rozpor mezi Jakubem a Pavlem v otázce vztahu víry a skutků. Ve skutečnosti je Pavel v souladu s Jakubem, pokud se jedná o důsledky spasení. I on zdůrazňuje, že spasení vede k zodpovědnému, laskavému jednání a chování (Gal 5,6.22; Ef 2,10; Ř 8,4).

Ř 3,31: "To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme."

Ef 2,10: "Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil."

Ř 5,1: "Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista"

Tento vnitřní pokoj s Bohem se projeví v mezilidských vztazích - mezi manžely, v rodině, na pracovišti, v sousedství, mezi přáteli atd.

Prožitek ospravedlnění skrze víru nás osvobozuje od zahledění do sebe, od soustředění se na skutky a naše výkony. Naopak nás uvolňuje a vede k vděčnosti. Věřící člověk pak slouží Bohu ne proto, že musí, ale protože chce. Takový člověk z lásky a vděčnosti bude dělat to, co si Bůh přeje.

Radostné poselství o ospravedlnění v Kristu nám dává prožívat jistotu spasení, která nevychází z nás, ale je spolehnutím se na to, co Kristus vykonal a řekl.

1 J 5,12-13: "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život."

1 J 2,28-29: "Nyní tedy, děti, zůstávejte v něm, abychom se nemuseli bát, až se ukáže, a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu. Víte-li, že on je spravedlivý, pochopte, že také každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen."

Jsme spaseni, ospravedlněni milostí, proto

touto milostí žijme a dávejme pozor, abychom z ní nikdy nevypadli.

Gal 5,4: "Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti."

2 Kor 6,1: "Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno"

Vědomí toho, že až do druhého příchodu Pána Ježíše budeme zároveň hříšní i spravedliví, nás vede k pokoře a k stálé závislosti na našem Pánu, který je naším jediným Spasitelem.

"Je jen jedno vyvolení, ať už jednotlivce nebo národa, které podle Bible souvisí se spasením. Mnozí se dívají do budoucnosti a domnívají se, že byli už předem vyvoleni pro nebeskou blaženost; to ale není vyvolení, o kterém mluví Bible. Člověk je vyvolen k tomu, aby s bázní a chvěním uváděl ve skutek své spasení. Je vyvolen, aby na sebe vzal plnou Boží zbroj a bojoval dobrý boj víry. Je vyvolen, aby používal všechny prostředky, které mu Bůh nabízí, k boji proti nesvatým touhám, kterými chce satan zničit jeho život. Je vyvolen, aby byl bdělý na modlitbách, zkoumal Písma a vyhýbal se pokušení. Je vyvolen, aby rostl ve víře. Je vyvolen k tomu, aby poslušně přijal každé slovo z Božích úst a žil podle něj. To je biblické vyvolení."