Zj 19,1-10:"1  Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: "Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, 2  protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou." 3  A znovu volali: "Haleluja! Na věky věků vystupuje dým z toho hořícího města." 4  Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na trůnu a volali: "Amen, haleluja." 5  A od trůnu zazněl hlas: "Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí." 6  A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: "Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. 7  Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy,

jeho choť se připravila 8  a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla." Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. 9  Tehdy mi řekl: "Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu." A řekl mi: "Toto jsou pravá slova Boží." 10  Tu jsem padl na kolena k jeho nohám. Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří, kteří vydávají svědectví Ježíšovi. Před Bohem poklekni!" Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví."

Tak jako pokaždé v předehře k cyklu sedmi, začíná vidění scénou uctívání. Tento úvod je ozvěnou úvodu, který předchází sedmi pečetím (Zj 19,1-10; srov. 4-5); opakují se stejná témata - nebeský trůn, okolo kterého se vše točí, dvacet čtyři starců, čtyři živé bytosti a Beránek. Tentokrát je totžnost toho, kdo sedí na trůnu, jednoznačně určena: "Před Bohem sedícím na trůnu" (Zj 19,4). To je poslední liturgie v knize Zjevení.

Poprvé nejsou zmíněny ani chrám, ani žádné chrámové zařízení nebo předměty. Všechny rituály služby smíření, které se měly naplnit v chrámu, jsou ukončeny a z této skutečnosti vyplývá, že chrám už nemá důvod existovat. Soud bude od této chvíle pokračovat za jeho zdmi. Během rituálu kippúr byl jeden kozel dán stranou (pro Azazela), ne aby byl obětován, ale aby byl vyhnán do pouště obtížený hříchy lidu (Lv 16,9.10.20-26). Po kippúr je tedy lid zcela osvobozený od všeho zla. Z prorockého pohledu to představuje naučení plné naděje. Bůh se nespokojí s odpuštěním našich hříchů díky oběti smíření. Zároveň nás provždy vysvobodí od všeho zla. Ďábel, představovaný kozlem pro Azazela, bude vzhnán z tábora a navždy zničen.

Tímto okamžikem je vše naplněno vděčností a chválou Boha. Podle židovské tradice dny, které následují po kippúr, se vyznačují radostí, která je pro svátek sukkót (slavnost stanů) charakteristická - tato slavnost byla rovněž nazývaná zemán simchaténú, "čas naší radosti". Během těchto dnů, které byly zasvěceny stavění a přípravě stanů (sukkót), byl zakázán půst.

Celý oddíl z knihy Zjevení zaznívá touto radostí, která slaví zničení zla a předjímá přebývání s Bohem. Po pádu Babylóna se Boží lid připravuje na vstup do Jeruzaléma. Prostitutka je mrtvá, ať žije manželka! Zástup v nebi pětkrát provolává "Haleluja!" (Zj 19,1.3-6)

Tento hebrejský výraz sahá až ke zpěvu žalmů. Žalmy mu dokonce vděčí za svůj název - tehílím (žalmy). Hallelujah znamená "chvalte (hallelu) Yah" (zkratka Božího jména JHVH). Smysl tohoto chvalozpěvu je vyjádřen slovy, se kterými je spojen:
   "Zpívat", "skládat melodii" (Ž 146,2; 149,3)
   "Říci, vyprávět, vyhlašovat" (Ž 35,18; 44,9; 109,30)
   "Děkovat", "vzdávat díky" (Ž 35,18; 44,9; 109,30)
   "Žehnat" (Ž 115,17; 145,2)
   "Radovat se" (Jer 31,7)
Slovo halel je bohaté na všechny tyto nuance. Toto slovo se rozléhá zároveň jako výkřik nadšení, který vyráží z hlubin nitra, jako harmonická melodie, která se zpívá s citem, i jako promyšlený text, který byl skládán v soukromí - vb soustředění myšlenek a v úsilí ducha.

Důvody této chvály se týkají právě tak minulosti jako budoucnosti. Chválíme Boha, že stvořil svět (Ž 104), protože vysvobodil Izrael z Egypta (Ž 105; 106; 135), ale také za ujištění, že "jeho milosrdenství trvá navěky" (Ž 106,1; 107,1; 118,1.2.29 atd.).

Je zajímavé si spolu se starými rabíny povšimnout, že slovo Hallelujah se objevuje poprevé až na konci sto čtyř žalmů, přesně na konci žalmu 104, ihned po oznámení o vyhlazení svévolníků: "Kéž hříšníci vymizí ze země, kfde svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! (Hallelujah)" (Ž 104,35)

Není náhodné, že Hallel - tato skupina žalmů (113-118), jež je takto nazývána kvůli četným haleluja, které se v nich vyskytuje - je základním textem liturgie sukkót; tyto žalmy jsou od nejstarších dob recitovány během osmi dnů, po které trvá tento svátek (Talmudistická tradice z prvního století je posouvá až k Mojžíšovi (Pes. 117a); viz rovněž Mat 26,30). Způsob, jakým jsou zpívány, se mění podle tradic. V jistých komunitách je zpívají antifónním způsobem, v jiných - jako je tomu ještě mezi obyvateli Jemenu - odpovídala kongregace výkřikem "haleluja!" po každé polovině verše.

Toto je typ haleluja, které notuje zástup z knihy Zjevení, haleluja, které připomíná responsivní zpěv chrámových sborů (Viz Ž 135,19 a násl.; srov. 1 Pa 16,25.36). Slovo Hallelujah tedy sloužilo jako odpověď věrných, která se střídala se zpěvem sólistů. Dokonce syntax slova Kallelujah předpokládá tento druh liturgie. Jedná se o rozkaz v množném čísle, který přikazuje zástupům chválit Boha.

Je zpíván všemi, "obrovským zástupem" (Zj 19,1.6), který je představen počtem sto čtyřiceti čtyř tisíc (Zj 7,4.9), dvaceti čtyřmi starci a čtyřmi živými bytostmi (Zj 19,4), představujícími celé stvoření, a konečně anonymním hlasem vycházejícím od Božího trůnu (Zj 19,5).

Dvě první haleluja jsou pronášena zástupem a jsou obrácena do minulosti. První haleluja je výrazem poznání Boží spravedlnosti

projevené v odsouzení velké prostitutky (Zj 19,2). Druhé haleluja zesiluje emoci při pohledu na dým, který z města "vystupuje na věky věků", jde o znamení jeho definitivního zničení (19,3) (Poznámka: Byl by omyl vyvodit z tohoto výrazu existenci věčného pekla, takového, jaké bude později učeno církví a jak je představováno italským básníkem Dantem Alighierim. Už jsme se setkali s tímto jazykovým obratem, který je užíván v Bibli k vyjádření definitivního zmizení Babylóna (Zj 14,11). V knize Juda stejný výraz popisuje trest Sodomy a Gomory, jejichž dým už přece dnes není vidět - Ju7; srov. 2 Pt 2,6). Tento obraz znázorňuje konečné zmizení zla a smrti. Výraz "na věky věků", který se zaměřuje na věčnost, je použit o něco dále (Zj 20,10) a popisuje poslední fázi soudu, která se týká satana a je představována posledním rituálem kippúr, který se týká "kozla pro Azazele" (Lv 16,10.21.26).

Dvě následující haleluja jsou pronášena nebeskými bytostmi (dvaceti čtyřmi starci a čtyřmi lidskými bytostmi) a předmětem jejich chvály není nikdo jiný než samotný Bůh. Třetí haleluja je zdůvodněno úctou před "Bohem sedícím na trůnu" (Zj 19,4), tedy Bohem, který kraluje a soudí. Čtvrté haleluja je zdůvodněno bázní před Bohem (Zj 19,5), která charakterizuje lidské bytosti, "jeho služebníky" (viz Zj 1,1).

Páté a poslední haleluja zaznívá silněji než ostatní. Prorok je slyší jako "hukot množství vod a jako dunění hromu" (Zj 19,6). Toto

haleluja se rozhodně týká budoucnosti. Oslavuje budoucí Boží vládu. "Halelujah, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila." (Zj 19,6-9)

Po oznámení smrti prostitutky kniha Zjevení v oznámení o svatbě s manželkou používá ještě jednou obraz manželství. Boží lid konečně zaujímá místo legitimní ženy Beránkovy.

Vztah, který spojuje Boha s jeho lidem, je stejné povahy jako v manželství. Je to vztah vzájemné lásky, který zavazuje k odpovědnosti oba partnery.

V našem textu je odpovědnost manželky dokonce podtržena - "připravila se" (Zj 19,7). Řecký text připojuje zájméno (heautén), aby dal důraz na podmět - ona se (sama) připravila (doslovný překlad).

Spasení tedy není zcela pasivní. Bůh počítá s lidskou odpovědí. V souladu s tehdejším zvykem musí se manželka připravit na velký den svatby, má dbát na to, aby byla zároveň krásná a líbila se manželovi, i aby si pro něj uchovala panenství. Koupe se, parfémuje a zdobí se nejkrásnějšími ozdobami (Iz 44,18; 61,10). Tato práce je tak závažná a tak náročná, že potřebuje pomoc svých přítelkyň. Celou ji zahalují závojem, který jí skrývá tvář a který bude sňat až ve svatebním pokoji (Gn 24,5; Pís 4,1.3; 6,7). Kolem těla jí dávají opasek, který může být rozvázán jen manželem (Jer 2,32).

Na druhé straně proroctví upřesňuje, že "jí byl dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla" (Zj 19,8). Nejen model a kvalita oděvu, ale i samotná skutečnost, že se může obléci, jsou jí dány jako milost shůry. "Kment" z jemného plátna zde představuje "spravedlivé skutky svatých" (Zj 19,8), zatímco u prostitutky byl známkou vyzývavého luxusu. Jednoduchost jejího "zářivě čistého" oděvu z prostého plátna kontrastuje s vícebarevným rouchem "purpurovým a šarlatovým, zdobeným zlatem, drahokamy a perlami" (Zj 18,16) prostitutky. Pokora a skromnost manželky se staví proti pýše a nestoudnosti prostitutky.

Tento téměř symetrický protiklad znovu potvrzuje, do jaké míry v autorově myšlení patří obě ženy do stejné kategorie. Jak manželka, tak i prostitutka jsou vázány manželským vztahem - tedy manželskou smlouvou. Dokonce radost, která se projevuje v ulicích a je hlavním tématem svatebních písní (Zj 19,7.9) představuje pravý opak smutku a nářku, žalu a slz i ticha hudebníků (Zj 18,10.11.16.19.22). A toto veliké štěstí náhle naplňuje pozemskou scénu: "Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu." (Zj 19,9)

Štěstí je nakažlivé. Je třeba se o ně dělit. Blahoslavenství se nespokojuje s oznámením slavnosti, projevuje se pozváním pro všechny.

Jen co Jan uslyšel tato slova, klesl k nohám anděla "aby ho uctíval" (Zj 19,10 kralic.). Reakce proroka je překvapivá. Je to gesto někoho, kdo ztratil rozvahu - natolik je stržen

silou svých emocí. Anděl se snaží přimět ho k tomu, aby se vrátil na své místo tím, že mu připomíná, že je přece jen jeho "spoluslužebníkem". "Pouze samotný Bůh si zasluhuje uctívání. A aby podpořil svůj argument, ospravedlňuje se anděl tím, že uvádí důvod, který na první pohled nesouvisí s předmětem hovoru: "Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví." (Zj 19,10)

Tato formulace zaráží jako záhada. Znovu se s ní setkáváme v závěru knihy, kde je začleněna do stejné souvislosti. Tam se také - v důsledku blahoslavenství vyřčeného andělem - nechává prorok unést svými emocemi. A také tam je kárán stejným způsobem "svým spoluslužebníkem". Srovnání obou oddílů umožňuje dešifrovat záměr této podivné formulace:

Větě: "kteří vydávají svědectví Ježíšovi," odpovídá věta: "kdo se drží slov této knihy". Vyjádřeno jinak: "svědectví Ježíšovi" znamená "tuto knihu", tedy knihu Zjevení. Svědčit o Ježíši znamená zvěstovat poselství knihy Zjevení, znamená to oznamovat proroctví, které se týká konečné záchrany vesmíru. Výraz "svědectví Ježíšovi" se musí chápat ve smyslu svědectví,

které má svůj původ v samotném Ježíši (v řečtině subjektivní genitiv). "Ježíšovo svědectví je zde ztotožněno s "duchem proroctví", tedy s Boží inspirací proroctví. Text to jasně říká - "svědectví Ježíšovi je duch proroctví" (Zj 19,10).
Toto svědectví není tedy v žádném případě možné zredukovat na pouhou etiku nebo kulturní tradici.

Naopak, v jiném oddíle spojuje kniha Zjevení Ježíšovo svědectví s povinností zachovávat Boží přikázání (Zj 12,17). Zachovávat Boží přikázání, tedy žít podle zjevených kriterií - to je ve skutečnosti potvrzení proroctví. "Ježíšovo svědectví" se tedy musí chápat ve smyslu svědectví, které je zaměřeno na Ježíše; znamená to svědčit o Ježíši (v řečtině objektivní genitiv). Morální život a pozornost věnovaná cestě vyznačené Bohem, to je znak ducha proroctví, tedy opravdové Boží inspirace. Vyjádřeno jinak: nikdo by si neměl dělat nárok na prorockou inspiraci, aniž by byl tento důkaz zjevný v jeho životě, aniž by usiloval žít ve shodě s principy království, které káže. Fanatismus a náboženské výstřelky, páchané často ve jménu tohoto prorockého nároku a opovrhující etikou a sociálními strukturami, jsou zde vyloučeny. Výraz "Ježíšovo svědectví" by tedy měl být chápán v tomto dvojím smyslu.

Zj 12,17:"Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova."

Není náhodné, že kniha Zjevení spatřuje v tomto "Ježíšovu

svědectví a duchu proroctví" základní rys "ostatku Božího potomstva" (Zj 12,17). To, co charakterizuje poslední svědky očekávající Kristův příchod, není jen jejich věrnost, která přežila všechna bloudění a všechna zapomenutí, ale rovněž zázrak prorockého slova, které je jim dáno a osvětluje jejich cestu v posledních okamžicích dějin.

Zj 19,11-16:"11  A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. 12  Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. 13  Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. 14  Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. 15  Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. 16  Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů."

Následující vidění klanějícího se Jana překvapuje (Zj 19,10). Jan pohledne za anděla a vidí "otevřené nebe" (Zj 19,11). Až do této chvíle z nebe zaznívaly jen hlasy nebo andělé; pohled do tohoto prostoru mu byl vždy omezen. Občas dalo vidění janovi nahlédnout do "otevřených dveří" (Zj 4,1) nebo otevřeného chrámu (Zj 11,19; 15,5). Je to poprvé, co hledí do zcela "otevřeného nebe". Tentokrát je vidění úplnější a štědřejší - jeho oči se ztrácejí v nekonečnu nebeského království.

Na obzoru se objevuje bílý kůň, který nás zavede na poslední Boží bitevní pole. Jednotlivá vítězství nebes se shodují s pořadím témat sedmi pečetí z úvodu knihy:

Již od počátku tohoto vidění jsme upozorňováni na vztah mezi dějinami zobrazenými pečetěmi a děním zahájeným tímto bílým koněm. V pečetích představoval bílý kůň vítězné tažení církve v jejím dobývání světa (Zj 6,2) v první etapě dějin církve. (Podrobněji viz téma Apokalypsa: Sedm pečetí). Nyní symbolizuje kůň vítězné dobytí vesmíru nebeskými vojsky. Tento druhý bílý kůň se tedy představuje jako ten, který napraví a naváže na přerušené dílo prvního bílého koně.

Ve vidění pečetí jel na bílém koni jezdec s mírumilovnými úmysly - nepoužil své zbraně. Zde jede na bílém koni nemilosrdný bojovník, který používá svůj meč proti národům a prolévá krev (Zj 19,13.15). První jezdec byl korunován jen vavřínem (Zj 6,2), zatímco tento má "na hlavě množství královských korun" (Zj 19,12). Tento rozdíl je významný. Vavřín se udílel za vítězství ve sportovní soutěži, koruna vyjadřuje trvalost království. První jezdec byl popsán jen zhruba. Byl to jen stín beze jména. Na tomto jezdci můžeme rozeznat jeho rysy. Jeho hlavu a vlasy (Zj 19,12), jeho ústa (Zj 19,15),jeho bok a oděv (Zj 19,16) jsou dobře viditelné. Jeho totožnost je jasně zjevena.

Dostává čtyři jména, jejichž stupňování přechází střídavě od vyjádření blízkosti Boha, který se vtěluje, k vyjádření jeho vzdálenosti a velikosti.

První jméno, "Věrný a Pravý", vypovídá o jisté a ustavičné Boží přítomnosti blízko nás; jeho příchod je jistý (o něco dále tato dvě adjektiva určují slova (Zj 22,6), aby byla zdůrazněna pravdivost Božího království a nového Jeruzaléma (Zj 22,1-5)).

Druhé jméno, "které nezná nikdo", vypovídá o nekonečně vyvýšeném neviditelném a nás přesahujícím Bohu; jeho příchod překvapí.

Třetí jméno, "Slovo Boží", vypovídá o Bohu, který se zjevuje, dává se poznat mužům a ženám svým slovem a svými činy. To je Bůh osobní, který zasahuje do našeho života a našich dějin.

Čtvrté jméno, "Král králů a Pán pánů", vypovídá o svrchované suverenitě Boha, krále vesmíru; to je jméno, které popisuje zvláště Beránka, Ježíše Krista (Zj 17,14).

Transcendentnost a imanentnost Boha jsou takto dány do vzájemného napětí. Bůh je zároveň vzdálený i blízký (Jer 23,23). Vtělení a blízká Boží přítomnost jdou ruku v ruce s Boží suverenitou, jeho spravedlností a velikostí. Ježíš hovořil o stejném principu, když se modlil "Otče náš" (Bože blízký), "který jsi na nebesích" (Bože vzdálený).

Stejně tak je i Boží království zároveň přítomné i budoucí, existenciální i vesmírné. Hned po ujištění farizeů, že "království Boží je uprostřed vás" (Lk 17,21) Ježíš spěšně dodává: "Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni." (Lk 17,24)

Pouze jasné vědomí tohoto napětí je zárukou správného uctívání Boha a bohoslužby. Není náhodné, že tato úvaha přichází na mysl právě v tomto okamžiku, kdy Jan je na kolenou a klaní se Bohu (Zj 19,10) a kdy poselství knihy Zjevení dosahuje svého vrcholu - parúsie - příchodu Ježíše Krista jako Krále králů na tuto zemi.

Zj 19,17-21:"17  A viděl jsem jednoho anděla, jak stojí na slunci a volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebes: "Pojďte, slétněte se k veliké hostině Boží! 18  Budete se sytit těly králů a vojevůdců a bojovníků a koní i jezdců; těly všech, pánů i otroků, slabých i mocných." 19  A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. 20  Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. 21  Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly."

V tomto vidění slavného příchodu Krále králů se pohled proroka obrací nazpět a zaměřuje se na jeho souvislosti. Ještě čerstvá krev na oděvu jezdce (Zj 19,13) ukazuje, že právě použil meč. Tato událost připomíná druhou pečeť. Prolitá krev utiskovatelů je spravedlivou odplatou za krev, kterou sami prolili (Zj 6,3.4). Válka je odpovědí na válku a meč na meč.

"Shromážděná vojska králů země" proti nebeskému jezdci (Zj 19,19) připomínají "shromáždění králů" na hoře Megidon spojených proti Bohu (Zj 16,16). "Veliká hostina Boží" (Zj 19,17) odpovídá "boji v rozhodující den všemohoucího Boha" (Zj 16,14). Tato témata jsou společná s událostmi šesté pohromy a naznačují, že se jedná o harmagedonskou bitvu.

Průběh této bitvy není ani zde popsán. Prorok se spokojuje s tím, že líčí, jak vše nakonec dopadne - úplným Božím vítězstvím nad nepřáteli. Po šelmě a falešném proroku jsou nyní poraženi ostatní nepřátelé. Kapitoly 17 a 18 nás již zpravily o porážce babylónských armád, pádu Babylóna a velkém nářku, který následoval, i o tom, jak jej samotní králové země uvrhli do ohně, a jak toho přesto litovali a oplakali.

Vyprávění zde bylo přerušeno, aniž bychom přesně věděli, co se přihodilo "králům země", kteří přežili. Anděl zde navazuje nit líčení harmagedonské bitvy. Připomíná nám, že moc Babylóna a jeho spojence, falešného proroka, jsou uvrženy do ohně (Zj 19,20; viz 17,16; Dan 7,11). V předcházejícím vypravování nebyl falešný prorok zmíněn (Zj 17,16), neboť jeho osud stál a padal s osudem Babylóna. Nyní chápeme, že obě mocnosti již byly

společně stiženy stejným trestem.

Co se týče dalších "králů země", tedy politických sil, jsou "zabiti mečem vycházejícím z úst tohoto jezdce" (Zj 19,21). Tento trest se liší od trestu, který dopadá na šelmy. Na rozdíl od šelem (šelmy z moře a šelmy ze země nebo falešného proroka), které jsou svrženy do ohnivého jezera, "králové zěmě" jsou pobiti mečem. S každou mocností je bojováno její vlastní zbraní. Mocnosti náboženské povahy jsou zničeny vesmírnou mocí Boha soudce. Mocnosti politické povahy jsou přemoženy vojenskou mocí Boha armád.

Zbraní, která zasazuje osudovou ránu, není nic jiného než slovo přicházejícího Boha. Tak jako vše započal svým slovem při stvoření (Gn 1,3; J 1,1-3), ukončuje opět svým slovem dějiny tohoto světa. Boží slovo totiž může být právě tak stvořitelské, jak ničivé. "Nebesa i země byly vyvolány slovem Božím... Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm." (2 Pt 3,5.7)

V hebrejštině slovo, o kterém se zde hovoří, znamená mnohem víc než jen seskupení artikulovaných zvuků. Slovo - v hebrejštině dabar - znamená rovněž dějiny, příběh, událost. Vyjadřuje skutečný, historický a konkrétní život nějaké osoby. Podle epištoly Židům "Bůh k nám promluvil ve svém Synu" (Žd 1,2).

Ježíšův návrat, skutečný Boží příchod - to je nejvýznamnější Boží slovo. Proto ho člověk nemůže snést (Iz 33,20; viz 1 Tm 6,16). Buď zemře, nebo se změní. Boží příchod znamená tedy pro jedny přeměnu jejich přirozenosti (1 K 15,51.52), a pro jiné smrt.

Pro "krále země" znamená Boží příchod jejich násilnou smrt. Poprvé je Bůh přímým původcem jejich trestu. Skutečně, na scéně není nikdo kromě něj. Až do této chvíle byl soud vykonáván podle pozemských mechanismů, podle pozemských zákonitostí. Tato poslední rána soudu je však zasazena přímo Bohem. Jsou zabiti. A to, co zbylo z jejich těl, odnese vítr do všech koutů světa: "Všichni ptáci se nasytili jejich těly." (Zj 19,21)

Babylón skončil stejným způsobem. Deset rohů a šelma rozsápou jeho tělo (Zj 17,16). Nyní je řada na nich. Ale protože už na zemi nezůstal nikdo, jsou to nebeští ptáci, kteří se jimi sytí. Tento popis se inspiruje jedním Ezechielovým viděním, avšak s několika významnými odlišnostmi. Zatímco hebrejský prorok shromažďuje ptáky a všechna polní zvířata, v Janově vidění nejsou polní zvířata, zůstávají jen ptáci. Zatímco Ezechiel omezuje toto krveprolití na prince, hrdiny, koně a válečníky (Ez 39,17-20), vidění z knihy Zjevení přesahuje oblast popisovanou

Ezechielem a nabývá vesmírné dimenze; k Ezechielově výčtu přidává "těla všech, pánů i otroků, slabých i mocných" (Zj 19,18). Spojení protikladů vyjadřuje totální charakter této zkázy.

Ironicky je tato hostina lidojedů-králů země protikladem duchovního hladu, kterým trpěl lid ve třetí pečeti (Zj 6,5.6), ake zároveň tvoří protiklad k Beránkově svatební hostině. V obou případech je použito stejné řecké slovo (deipnon) (Zj 19,17; viz 19,9). Tento symetrický vztah mezi oběma hastinami znovu připomíná dvě tváře Boží záchrany. Na svatební hostině Beránka hosté hodují v radosti a jistotě věčného života. Účastníci harmagedonské hostiny jsou stravováni zármutkem absolutní beznaděje. Nezbude z nich vůbec nic, dokonce ani kosti. Už nemají ani právo na pohřeb. Draví ptáci vše pozřeli.

Tímto morbidním a pochmurným obrazem končí toto vidění. Nebylo možné lépe vystihnout beznadějný charakter jejich konce. Úplně zmizí. Země je zcela prázdná.

Přehled prorockých událostí

Struktura 'svícnové formy'
knihy Zjevení