Zj 17,1-18:"1 Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: "Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, 2  se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země." 3  Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. 4  Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství, 5  a na čele měla napsáno jméno - je v něm tajemství: "Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi." 6  Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. 7  Ale anděl mi řekl: "Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohé šelmy, která ji nese. 8  Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti, ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude.

"9  Ať pochopí ten, komu je dána moudrost. Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena sedí, a také sedm králů: 10  pět jich padlo, jeden kraluje, jeden ještě nepřišel. Až přijde, bude smět zůstat jen nakrátko. 11  A ta dravá šelma, která byla a není, je osmý král, a přece jeden z těch sedmi; jde však do záhuby. 12  Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale v jedinou hodinu přijmou královskou moc spolu se šelmou. 13  Budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě. 14  Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní." 15  A řekl mi: "Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky. 16  A těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko až do naha a budou rvát její tělo a spálí ji ohněm. 17  Neboť Bůh jim vložil do srdce, aby provedli jeho záměr, řídili se jedním úmyslem a odevzdali šelmě svou královskou moc, dokud se nedokoná, co Bůh řekl. 18  Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země."

Anděl se u této chaotické scény (viz předchozí téma: Fáze Harmagedon) na okamžik zastavuje, aby podal vysvětlení. "Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země." (Zj 17,1.2) Není to náhodné, že Božím mluvčím je anděl nesoucí jednu ze sedmi nádob (Zj 17,1). Záměrem jeho vysvětlení je ospravedlnit trest, který sám přináší.

Toto gesto velkého soudce je překvapující. Bůh se nechová jako despota, který "ví, co dělá" a který "má své důvody". Miluje a

dostatečně respektuje člověka, kterého stvořil, a proto chce před ním složit účty ze svých činů, a ujistit se také o jeho pochopení a souhlasu.

To je poslední intermezzo. Až doposud se intermezza týkala vykoupených, jejichž spása byla viděna jako naděje budoucnosti (Zj 7; 10,11-14; 15,1-5), Babylón však byl viděn jako součást dějin. V této třetí a poslední části knihy Zjevení (kapitoly 15-22) jsou zachránění zachyceni v běhu dějin, zatímco intermezzo o Babylónu je přeneseno mimo realitu. Dokonce osnova knihy Zjevení hovoří o naději a soudu.

Babylón z intermezza je zde vylíčen v podobě ženy, jež má celou řadu společných rysů se svým protikladem - ženou z 12. kapitoly, která představuje Boží lid ještě během pozemských dějin. Obě dvě mají vesmírný rozměr a zaujímají ústřední místo ve vesmíru; obě dvě jsou na poušti (Zj 17,3; srov. 12,6.14) a ve společnosti draka (Zj 17,3.7; srov. 12,4.13 a násl.).

O to více vyniká rozdíl mezi oběma těmito ženami. První žena jako by visela na nebi, obklopena nebeskými planetami (Zj 12,1); druhá žena sedí na vodách a je obklopena zhýralými králi (Zj 17,1.2). Ta první je pronásledována a utiskována drakem (Zj 12,4.13-17), zatímco ta druhá se s drakem spojila (Zj 17,3) a Boží lid pronásleduje (Zj 17,6). Ta první byla uprchlicí ve vyhnanství (Zj 12,14); ta druhá je naopak usazena na trůnu v královském oděvu (Zj 17,4). Ta první trpí samotou v poušti (Zj 12,6.14), zatímco ta druhá pořádá ve městě hostinu (Zj 17,4). Ta první je sycena Bohem (Zj 12,6.14), ta druhá je opilá krví svatých (Zj 17,2). Ta první je matkou Mesiáše (Zj 12,5) a ostatku Izraele (Zj 12,17), ta druhá je matkou prostitutek (Zj 17,5). Je jasné, že

žena ze 17. kapitoly je dokonalým protikladem ženy ze 12. kapitoly.

Naučení z tohoto vztahu objasňuje obraz manželství. Ve Starém zákoně - jak jsme se již o tom zmínili - je Izrael často srovnáván s ženou, manželkou Boha, a její nevěrnost je tedy označována jako hřích a prostituce (Oz 5,3; Iz 1,21; Ez 16,15; 23,1 atd.). Kniha Zjevení hovoří stejným jazykem. Pokud jde o totožnost nevěstky z knihy Zjevení, nejsme tedy na pochybách. Není to ani pohanská moc, ani moc politická. V linii biblických obrazů symbolizuje tato prostitutka z knihy Zjevení nevěrnost Božího lidu a z pohledu Nového zákona je to církev, která se uchýlila z cesty a kompromitovala se s pozemskými milenci. Tato nevěstka je ostatně jasně ztotožněna s babylónskou mocí. Jméno, které ji popisuje, "Babylón veliký" (Zj 17,5), zřetelně svědčí o její náboženské podstatě, a zároveň prozrazuje její pýchu a snahu zaujmout Boží místo.

Takové zjevení má čím překvapit. Prorok - žijící ještě v samotných počátcích křesťanské éry - je tím zcela zmaten. "Velice jsem užasl, když jsem ji viděl." (Zj 17,6)

Anděl - aby odhalil záhadu, kterou představuje tato prostitutka a aby odpověděl na prorokův zmatek - poukazuje na tajemství šelmy, se kterou je tato žena spolčena. Její totožnost je podána jako hádanka ve čtyřech dobách:

A.	1. "Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, 2. byla a není; 3. vystoupí ještě z propasti, 4. ale půjde do záhuby." (Zj 17,8)

Tento popis šelmy má připomínat definici Boha, který "byl, je a který přichází" (Zj 4,8; srov. 1,4.8). Tato shoda potvrzuje totožnost a ctižádost této moci, která se považuje za Boha.

Je to tatáž šelma jako ta z 13. kapitoly Zjevení, "šelma z moře", která - vzpomeňme si - se nechává uctívat jako Bůh (Zj 13,4) a stejně jako ona "se rouhá" (Zj 17,3; srov. 13,6). Zároveň tato "šarlatová šelma" (17,4) připomíná velkého "ohnivého" draka, představujícího ve 12. kapitole (v.3) satana a navíc - stejně jako šelma vystupující ze země - má rysy politické pozemské moci, která podporuje ostatní mocnosti náboženské nebo nadpřirozené povahy - ženu i draka (17,2.12; srov. 13,11.12). Je pravda, že moc draka s deseti rohy ze 12. kapitoly se

projevuje jak v šelmě z moře, ze 13. kapitoly - také "s deseti rohy" -, tak v šelmě ze země, která také hovořila jako drak. Vyjádřeno jinak: Tato nová šelma ze 17. kapitoly představuje všechny zločinné a Bohu nepřátelské mocnosti, jež tvoří opravdovou koalici.

Poté je znovu opakována hádanka z 8. verše a je upřesněna ve dvou následných a souběžných vlnách v 10. a 11. verši.

První vlna řeší čtyřdobou hádanku v souvislosti se sedmi králi:

B.	1. "Pět jich padlo, 2. jeden kraluje, 3. jeden ještě nepřišel. 4. Až přijde, bude smět zůstat jen     nakrátko." (Zj 17,10)

Druhá vlna řeší stejnou čtyřdobou hádanku, ale tentokráte tím, že kombinuje výklad týkající se šelmy (Zj 17,8) s výkladem týkajícím se králů (Zj 17,10).

C.	1. "A ta dravá šelma, která byla 2. a není, 3. je osmý král, 4. jde však do záhuby." (Zj 17,11)

Abychom dešifrovali poselství představované touto šelmou, bude užitečné vrátit se k popisu, který je ve 13. kapitole - šelma s deseti rohy působí v úseku dějin, o kterém se hovoří ve vidění v 7. kapitole knihy Daniela. Nejenom, že připomíná i čtvrté zvíře (viz jejích deset rohů, Dan 7,7) a malý roh (viz její arogantní chování a uzurpátorství božství, Dan 7,8), ale zároveň má charakteristické rysy předchozích zvířat, leoparda, medvěda a lva.

Šelma s deseti rohy z knihy Zjevení 13 tedy pokrývá pět úseků dějin oznamovaných Danielem v 7. kapitole, tedy chronologicky Babylón, Médy a Peršany, Řecko, Řím a malý roh. To je první etapa - to je těch pět králů, o kterých hovoří kniha Zjevení 17,10 ("pět jich padlo").

Druhá etapa předvídá období nepřítomnosti šelmy, která odpovídá jejímu zranění (Zj 17,8). To je období šestého krále. Prorok pozoruje paradoxní stav tohoto krále, který "existuje" i přes zdání své smrti (Zj 17,10; srov. 13,3).

Třetí etapa oznamuje uzdravení zranění - šelma vystupuje z propasti (Zj 17,8; srov. 11,7). To je období sedmého krále, jehož vláda trvá až do konce; a právě proto je také

označen za osmého krále (Zj 17,11), neboť jeho vláda pokračuje za cyklus sedmi. Sedmý král tedy představuje církev, která se obnovila a která potrvá až do konce.

Čtvrtá etapa promítá vidění do doby konce s osmým (sedmým) králem, který představuje církev doby konce a který "jde do záhuby" (17,11). Vláda sedmého (osmého) krále se shoduje s vládou deseti králů (rohů); obě období jsou uvedena stejným způsobem - "ještě se vlády neujali" (Zj 17,12; srov. 17,10). Obě dvě jsou označena jako krátká - "nakrátko" sedmého (osmého) krále (Zj 17,10) odpovídá "jediné hodině" deseti králů (Zj 17,12). Jazyk je zde symbolický a vyjadřuje velmi krátkou dobu. V 18. kapitole je ostatně rychlost soudu, který ukončí vládu Babylóna, podána stejným způsobem - "v jedinou hodinu" (Zj 18,10.16.19; srov. 1.Tes 2,17). O něco výše - ve stejné kapitole - je vyjádřena stejná myšlenka jinou formou - "v jediném dni" (Zj 18,8). Deset králů představuje politické mocnosti v době konce, které vládnou nad celou zemí. Už jsme se s nimi setkali v 16. kapitole v souvislosti s Harmagedonem (16,12); znovu se s nimi setkáváme v 18. kapitole ve stejné souvislosti, která je pokračováním líčení harmagedonské bitvy (18,9).

Tato poslední etapa zabírá veškerou pozornost proroka. Po krátkých líbánkách - během kterých se všechny mocenské síly sjednocují pod nadvládou šelmy (Zj 17,13) - vzplane harmagedonská bitva. Pozemské armády jsou Bohem přemoženy (Zj 17,14).

V hlubokém pocitu frustrace se obrátí králové země - zklamaní tou, které pochlebovali a kterou korunovali (Zj 17,17.18) - proti ní. Proroctví předpovídá, že deset rohů (králové země) "pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko až do naha a budou rvát její tělo a spálí ji ohněm" (Zj 17,16).

Kupodivu, nic se nám však neříká o jejím osudu. Proroctví se momentálně soustřeďuje na Boží soud a omezuje se na prosté konstatování: "Pafl, padl, veliký Babylón." (Zj 18,2) Toto prohlášení anděla odpovídá slovo za slovem zvěstování druhého anděla, které přinášel na zem v okamžiku, kdy se dějiny blížily ke svému konci (Zj 14,8). Opakování poselství je znamením toho, že se proroctví naplní doslova. Jinak to ani být nemohlo, neboť to byl samotný Bůh, kdo "jim vložil do srdce, aby provedli jeho záměr, ... dokud se nedokoná, co Bůh řekl" (Zj 17,17).

Tak jako kdysi - v případě zatvrzení faraonova srdce - bere Bůh na sebe veškerou odpovědnost za události - jako ironickou výzvu babylónské snaze po

nezávislosti, ale také proto, aby dal najevo, že nepravost Babylóna dosáhla bodu, odkud už není návratu. Tato pravda se projevuje dokonce v tónu této části textu, který hovoří jako počítač s přesným a neodvolatelným programem.

V protikladu k této vážné a tvrdé řeči je prorocké líčení protkáno paradoxy a ironií. Kráska, tak koketní a starostlivá o své ozdoby, ozdobená zlatem a drahokamy (Zj 17,4), "drží ve své ruce" elegantně a s dobrými způsoby "zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství" (Zj 17,4). Sedí jako královna plná majestátu na odporné šelmě, ze které pronikají na povrch "rouhavá jména" (Zj 17,3). Spolčuje se s šelmou a končí tím, že s ní splyne (Zj 17,17.18), a přesto je to šelma, která jí zasadí osudovou ránu (Zj 17,16). Tato kráska-zvíře je také místem zvaným Babylón. A i když se tituluje "veliký Babylón", hroutí se nakonec do podoby zdevastované pouště (Zj 18,2).

Ve skutečnosti celý tento protiřečící si a zavádějící jazyk tlumočí přesně definovanou filosofii dějin. V pozadí politických zmatků a zločinných záměrů, které čerpají svou inspiraci jen zdola, má Bůh vše ve svých rukou a všemu dává vyvrcholit podle svých záměrů. To znamená, že dějiny mají svůj smysl; i když se zdánlivě vyvíjejí bez Boha a proti Bohu, neskončí se absurdní a tragickou nehodou. To je zároveň ujištění o Boží spravedlnosti i záruka naděje.

Proto se slovo, které zní z nebe, náhle stává aktuálním a ve vsuvce, která jako blesk přerušuje líčení, vyzývá všechny muže a všechny ženy: "Vyjdi z toho města, lide můj." (Zj 18,4) Tato věta je převzata z proroctví Jeremjáše. Týkala se situace, kdy Izraelci byli v zajetí v Babylóně, a vyzývala je k útěku z města (Jer 51,45). Důvody výzvy tedy nesouvisely jen s budoucností, aby Židé unikli Božímu hněvu a mohli se navrátiti do země (Jer 50,9; srov. Iz 48,20); týkaly se rovněž současnosti, aby se vyvarovali neblahého a korumpujícího vlivu modloslužby (Jer 51,47.52).

Stejná výzva zaznívala v průběhu izraelských dějin několikrát. Abraham ji slyšel v Uru v kaldejské zemi (Gn 12,1), Lot v Sodomě (Gn 19,12), Izraelci v Egyptě (Ex 12,31). V Novém zákoně jsou křesťané oslovováni podobně (2 K 6,14; Ef 5,11; 2 K 6,17). Je to stále stejná výzva k odvaze víry a k dobrodružství - vydat se vstříc novým horizontům.

Volání nebes, které zaznívá dnes do Babylóna, je stejně naléhavé a představuje stejnou Boží prosbu. Nejde samozřejmě o to opustit svá místa a emigrovat jinam. Od pádu historického Babylóna již výzva vyjít z Babylóna nepředstavuje nezbytně přestěhování či obstarání letenek.

Babylón je všude. Je to samozřejmé - jak jsme již viděli - náboženská instituce, která

poznamenala křesťany. Avšak z Babylóna nevyjdeme tím, že vystoupíme z katolické církve. Babylón přesahuje své zdi, je to celý způsob myšlení, celá ta zátěž zvyků a omylů, které se předávají a dědí v těch nejrůznějších náboženských společenstvích.

Vyjít z Babylóna znamená přestat činit z Boží církve bránu (Babylón), přestat nahrazovat Boha církevní organizací a vytlačovat víru politikou.

Vyjít z Babylóna, to zároveň znamená zbavit se všech předsudků, které doprovázely tuto imperialistickou a pyšnou mentalitu. Znamená to např. vyléčit se z antisemitismu. Vyjít z Babylóna - to znamená mít odvahu znovu zpochybnit své získané ideje a své tradice; jde o to být schopen otevřít se Boží pravdě, i když naráží na lidské zvyky; představuje to podstoupit riziko věřit něčemu jinému, než co jsme získali přirozenou výchovou nebo narozením.

Vyjít z Babylóna tedy znamená celé obrácení. V sázce je mnoho, neboť jde o naše přežití. Vyjít z Babylóna se jeví jako jediné možné východisko jak lze uniknout masakru, ale také jak lze najít svou vlastní totožnost v zaslíbené zemi.

Je to výzva k naději, která zní dokonce v ulicích samotného Babylóna, zatímco město ještě stojí a žije. Výzva, která se týká nás všech.

Hlas z nebe pokračuje a jako by se snažil přesvědčit a rozptýlit veškeré iluze ohledně budoucnosti po pádu Babylóna. Země je tedy celá ve smutku (Zj 18,9-19). Pobabylónské období už není šťastné. Králové země (Zj 18,9), obchodníci země (Zj 18,11), všichni námořníci (Zj 18,17) a všichni, kdo těžili z jeho bohatství a vlivu, naříkají nad tím, co ztratili. Nejhorší na tom je, že oni sami jsou původci pádu Babylóna. To oni ho uvrhli do ohně (Zj 17,16). Tak jako rozmazlené a rozmarné dítě, které se znovu dožaduje své hračky - poté, co ji rozbilo -, vztekají se stoupenci Babylóna zbytečně.

Toto iracionální chování není nepravděpodobné. Obyvatelé země už nedokáží nic jiného než pokračovat v uctívání Babylóna, navzdory jeho pádu. Jejich naříkání si zachovalo rysy dávného uctívání. Zvolání "co se mohlo rovnat tomu velikému městu" (Zj 18,18) znamená, že lidé převzali starý způsob uctívání šelmy, "kdo se může rovnat té dravé šelmě?" (Zj 13,4); i zde jde také o napodobení zvolání "Kdo je jako Bůh!" starých Izraelců, které používali jako výraz své úcty před Bohem (Ex 15,11.12; Mi 7,18).

Jedná se zde o zcela neobvyklý zármutek, na který už upozorňovalo jméno Harmagedon - zármutek nad bohem, tak jak tomu bylo s Hadad-rimónem. Avšak s jednou odlišností - tento oplakávaný bůh není stejného původu jako bůh plodnosti kananejského náboženství. Tento bůh nepodléhá koloběhu ročních období. Na jaře nevstane z mrtvých. Oproti radičním smutečním nářkům (viz 2 S 1,18-27; 3,33.34) nepřináší tento nářek žádnou útěchu, není ani výrazem vzpoury. Tento příběh končí tragicky a bez naděje. Aby to bylo jasně znázorněno, je pád "velikého Babylónu" zahrán dramaticky andělem-mimem, který vrhá "balvan jako mlýnský kámen" do moře a říká: "Tak rázem bude svržen Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky." (Zj 18,21)

Prorok Jeremjáš učinil stejné gesto, aby symblizoval pád historického Babylóna. Na Boží příkaz svrhl kámen do Eufratu a řekl: "Tak bude potopen Babylón a nepovstane ze zla, které já na něj uvedu." (Jer 51,64) Gesto i jeho význam jsou v obou případech tytéž. Pouze svržený předmět je jiný. Tentokrát představuje Babylón mlýnský kámen, a ne obyčejný kámen. Tento detail je důležitý, neboť mlýnský kámen je vzápětí zmíněn jako jedna ze známek života (Zj 18,22). A skutečnost, že je možné svrhnout mlýnský kámen, jasně ukazuje, že už není nikdo, kdo by ho použil, už není života. Mlýnský kámen býval tak nezbytný, že Mojžíšův zákon zakazoval, aby se bral za zástavu, "neboť takový člověk jako by zabavil sám život" (Dt 24,6).

K tomu se připojuje skutečnost, že "mlýnský kámen" je těžší než kámen. Bylo třeba koně nebo osla, aby se mohl otočit. V tomto případě je k tomu potřeba "mocného anděla" (Zj 18,21). Mlýnský kámen tedy o to jistěji klesá do vody. Anděl to dokonce komentuje, že mlýnský kámen je svržen "prudce" (Zj 18,21). Povšimněme si, že jde o moře, a nikoli o pouhou řeku, do které je svržen.

Všechny tyto detaily spolu souvisejí a zdůrazňují definitivní charakter pádu Babylóna. Smutek nad Babylónem je absolutní.

Na druhé straně to však je vlastně útěcha. Už není nic, čeho by se bylo třeba bát, ani v budoucnu se nic takového nebude opakovat. A tato zpráva potěšuje, zvlášť když si vzpomeneme, že "ve tvých zdech tekla krev proroků a svatých a všech zavražděných na zemi" (Zj 18,24). Kniha Zjevení tedy zaznamenává tuto událost se silnou emocí. S radostí nad spravedlivým soudem se mísí jistota naděje.