Zj 12,1-2:"A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina."

Na nebi se objevuje velmi krásná žena, korunovaná dvanácti hvězdami a zářící světlem slunce a měsíce.

Toto vidění nemá nic společného s krásnými sny, jejichž smysl se ztrácí v mlze podvědomí. Je zvláštní, avšak jeho znamení se jasně vysvětlují biblickou symbolikou. V hebrejské tradici má obraz ženy dva významy. Buď žena představuje manželku nebo nevěstu Boha - prostřednictvím tohoto obrazu chápeme celý láskyplný vztah Boha k jeho lidu. Píseň písní, proroci Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Ámos a další svědčí o tomto podobenství, které Izrael znal od prvních kroků se svým Bohem.

Nebo tato žena představuje matku. Je tedy obdařena prorockými zaslíbeními. To je první, co si Adam uvědomuje, když pojmenovává svoji ženu Evou, tedy "matkou všech živých" (1.Mojž.3,20). Pro prvního muže

představovala žena zejména záruku budoucnosti. Je prostředkem, který umožní semeni muže rozmnožit lidstvo. Pro autora 1. knihy Mojžíšovy nese žena símě, které zachrání lidstvo (1.Mojž.3,15). Je evidentní, že obě tyto funkce manželky i matky jsou na sobě závislé. Díky manželskému svazku se manželka stává matkou. V naší části z knihy Zjevení připomíná vidění ženy Josefův sen (1.Mojž.37,9-11). Objevují se zde slunce, měsíc a hvězdy a představují Izraelovu rodinu - Jákoba, Ráchel a jeho dvanáct synů. V souvislosti s hvězdami tedy žena představuje Izrael, Boží lid.

Navíc, tato žena je prorokem viděna uprostřed porodních bolestí; v biblické a židovské symbolice tento obraz představuje mesiášskou naději (Iz 13,8; Oz 13,13). Neboť tyto znaky charakterizující Izrael mučený nadějí jsou podobné jako u ženy, která bude rodit. Její touha vidět už narozené dítě se mísí s úzkostí z nejistoty a s prodkou bolestí, která proniká všemi jejími údy. Všechno žije očekáváním, a přesto nic není vidět. Pouze víra proniká hlubokým mlčením a představuje si tajemný život semene, které roste v lůnu těla. Toto vše je vyjádřeno obrazem ženy, která trpí svým očekáváním.

Zj 12,3-4:"Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí."

Tváří v tvář naději, která zaslibuje Boží zásah do dějin, prorok spatřuje v osobě draka protiklad naděje. Také zde vidění vychází ze symboliky Starého zákona. Od prvních stránek 1.knihy Mojžíšovy had ztělesňuje moc zla (1.Mojž.3). Je to on, kdo svádí první lidi a vede je k neposlušnosti a smrti. Proroci používají opět obraz hada, aby ilustrovali pyšnou a zlo páchající moc egyptského faraóna (Iz 51,9; srov. Ez 29,3; 32,2). Tento text ze Zjevení zapadá do této tradice. O několk veršů dále je drak jasně označen jako "ten dávný had, zvaný ďábel a satan" (Zj 12,9).

Příliš rychle jsme zredukovali osobu ďábla na mýtus, abychom odkázali k zapomenutí naivní představy našich otců. Nepochopili jsme dostatečně důležitost této pravdy, kterou se pokoušíme z náboženství čím dál více eliminovat. Z toho vychází Baudelairova ironie: jeho Altesse, samotný ďábel, mu chtěl dosvědčit, že "neměl strach o svou vlastní moc, až na jedinou výjimku - to bylo v den, kdy zaslechl kazatele, křehčího než jeho spolubratři, zvolat z kazatelny: 'Moji drazí bratři, nikdy nezapomeňte, až uslyšíte vychvalovat pokrok osvícenství, že ta nejnebezpečnější z ďáblových lstí je přesvědčit vás o tom, že neexistuje.'" (Charles Baudelaire, Le spleen de Paris, Oeuvres Completes, Paris, 1961, s. 276)

Osvícený pohled proroka z knihy Zjevení poukazuje na realitu. Ďábel je označován jako "ten, kdo svádí celou zemi" (Zj 12,9), tedy jako ten, jehož zlo páchající moc ihned nerozeznáme. Podoba ďábla, která je zde připomínána, nemá nic společného s odpornými příšerami s rohy a kopyty. Je to někdo, kdo se skrývá a maskuje za ty nejkrásnější činy, nejušlechtilejší motivace a nejsvětější důvody. Ďábel je někdo, kdo zavádí do zla, přičemž vytváří iluzi, že se jedná o dobro. Vyprávění z 1.knihy Mojžíšovy nám odhaluje tuto metodu od samotného počátku. Had namlouvá ženě, že neposlouchat Boha je ctností (1.Mojž.3,5). Ďábel se skrývá dokonce v názorech, které jej zpochybňují a redukují na pouhý psychologický princip. Pro knihu Zjevení ďábel existuje a existuje jako živá bytost. To je historická a objektivní skutečnost.

Popis zvláštní šelmy, která jej představuje, proto přesahuje podobu hada. S deseti rohy připomíná čtvrtou hrozivou šelmu z Daniela 7. kapitoly. Počet hlav (sedm) je posvátný a zároveň naznačuje nadpřirozený charakter draka - hada. Jde zde o představení absolutního a nadpřirozeného zla. Jeho rudá ohnivá barva ještě přidává na dojmu krutosti a násilí.

Tak jako žena ve chvíli porodu se zdála být zranitelnou, tak rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy působí hrozivě. Od této chvíle se dění kolem draka - hada soustředí na řadu útoků proti této ženě.

(Více - biblický kontext k tématu
Problém zla - satan)

Zj 12,7-9:"A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. 8  Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé."

Jan vidí, že tento konflikt začíná na nebeské scéně. Problém zla tedy není omezen jen na pozemské podmínky. Je to kosmický problém.

Proroci Izajáš a Ezechiel svědčí o stejném scénáři. Prostřednictvím svých proroctví o Týru a Babylónu popisují stejný starodávný zápas, který otřásl nebem a skončil stejnou tragédií - pádem jedné nebeské bytosti, která mířila příliš vysoko. "Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží... Na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost... Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi...,

pohodím tě na zem jako popel." (Ez 28,14-18; viz Iz 14,13-15)

Podle tohoto líčení z knihy Zjevení vypukne v nebi tato válka náhle. Vlastní událost je zde podána bez příčiny či důvodu, bez čehokoliv, co by ji způsobilo. "Dokud se v tobě nenašla podlost," začíná Ezechiel (28,15). Existence zla je iracionální. Tajemství této absurdnosti, která se dotýká nás všech, se vysvětluje právě faktem, že země je ovládána satanem a jeho přívrženci. Byli z nebe svrženi, vyhoštěni z Boží přítomnosti, sraženi do nicoty a temnoty, které předcházely stvoření.

Fakt, že Bůh do této situace zasadil zemi a lidstvo, může překvapit a vzbudit podezření. Ve skutečnosti tato zvláštní metoda obsahuje velmi důležité naučení. Je to Boží výzva vesmíru a historii. Tento Boží čin vyjadřuje paradox Božího spasení. Stvořil zemi v temnotě a prázdnotě, v místě, kde je popírán a odmítán. Skutečnost, že země byla místem satanova útočiště, ji předurčilo k tomu, aby se stala místem Božího spasení.

Zj 12,4.5.10.11:"Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu.....A slyšel jsem mocný hlas v nebi: 'Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.'"

Sotva se ocitl na zemi, svaluje ďábel vinu na ženu. Je to ona, koho svedl jako první (1.Mojž.3,1 a násl.) a koho zuřivě pronásleduje, neboť právě skrze ni bude uchováno a šířeno símě spásy.

Tato pravda vyvěrá z prvních stránek Bible. Po nezdařeném pokusu s Ábelem, této "páře" dějin, dostává místo něj Eva Šéta, jako símě připravené Bohem, aby započalo a zajistilo řadu potomků, v níž jedním z nich bude Spasitel lidstva. Jméno Šét připomíná tuto Boží přítomnost v těle historie. Šét znamená "Bůh vložil" (1.Mojž.4,25) Hebrejský text si hraje se slovy. Šétovo jméno souzní se slovesem, které uvádělo o několi veršů výše první proroctví Bible" "Mezi tebe a ženu položím (set) nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí (šúf) hlavu a ty jemu rozdrtíš (šúf) patu." (1.Mojž.3,15)

Společná témata ženy, hada, porodu a nepřátelství ukazují, že náš text z knihy Zjevení se odvolává na toto proroctví. Na obzoru těchto dvou textů se rýsuje stejná vidina naděje. Oba dva texty předpovídají vítězství nad hadem díky tomu, kdo se narodí z ženy.

Vedle Evy, "matky všech živých", se proroctví vztahuje na Izrael, ženu smlouvy, z něhož vyjde "syn, který má pást všechny národy" (Zj 12,5). V těchto slovech zaznívá žalm 2,9, který hovoří o příchodu Božího syna (Ž 2,7), krále celé země. Podle textu ze Zjevení vyústí jeho zplození v Boží království. Toto dítě je dosazeno na trůn. "Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu." (Zj 12,5). O něco dále prorok ze Zjevení vykládá mechanismus tohoto vítězství, které vyúsťuje v Boží království. "Nyní přišlo spasení,

moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu." (Zj 12,10.11)



Smrt hada není možná bez smrti dítěte. To je opravdová oběť. Zjevení hovoří o "krvi Beránka" (Zj 12,11). 1. kniha Mojžíšova 3,15 přináší stejné schéma. Smrt hada, rozdrcení jeho hlavy, není možná bez smrti toho, kdo se má narodit z ženy.

(Poznámka: Výklad, který spočívá v tom, že potomek ženy představuje osobního Mesiáše, je velmi starý; je doložen již ve 2. stol. př. Kr. v Septuagintě, která překládá slovo "potomstvo" (símě) osobním zájmenem mužského rodu jednotného čísla (autos) místo středního rodu (auton), který by se měl použít. Tento mesiášský výklad se nachází právě jak v židovské tradici(viz J.Doukhan, Boire aux sources, s. 66.67), tak v tradici křesťanské (viz Ř 16,20; srov. Žd 2,14 a církevní Otce, zejm. Irenea).

Obraz z proroctví naznačuje simultánní děj. Rozdrcením hlavy hada je zasažena pata potomka. Hebrejský text zesiluje tento dojem současnosti hrou se slovy. Rozdrcení hlavy a zranění paty je vyjádřeno stejným slovem - šúf.

Pro proroka z knihy Zjevení předchází vítězství Ježíše Krista a jeho usazení na trůnu jeho smrt. Obětí svého života neutralizuje obvinění svůdce. Bůh může odpustit a jeho království je upevněno. Království však má teprve přijít. Radost se omezuje na nebe (Zj 12,12). Na zemi stále ještě zuří zlo.

Zj 12,6.13-16:"Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.....Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku. A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil."

Příchod Mesiáše, jeho smrt a vzkříšení, jeho vítězství nad zlem však příliš nezměnily tvář světa. Had je stále tady. Smrt, utrpení a zlostále útočí. Boží království ještě nepřišlo. Boží lid stále ještě žije očekáváním.

Zjevení to vyjadřuje tím, že přirovnává Boží církev k Izraeli v době vyjití z Egypta. Tak jako staří Izraelci se církev rovněž nachází na poušti a je sycena Bohem (12,6.14). Orlí křídla (Zj 12,14; viz 2.Mojž.19,4; 5.Mojž.32,11), země, která pohlcuje nepřítele (Zj 12,16; viz 2.Mojž.15,12), jsou stejnými obrazy, které Bible již dříve použila k popisu vyjití Božího lidu z Egypta a útoků faraónovy armády.

Tyto četné podobnosti mezi oběma příběhy přinášejí stejná naučení. Tak jako izraelský lid vysvobozený z egyptského otroctví kráčel směrem k zaslíbené zemi, církev zachráněná z otroctví hříchu kráčí směrem k novému Jeruzalému. V obou případech je zkouška dlouhá. Ještě jsme uprostřed dějin. Boží lid bude muset bloudit po tisíc dvěstě šedesát dnů (12,6).

O tomto časovém údobí se v knize Zjevení hovoří několikrát a vícerými způsoby, jako by se tím chtěl zdůraznit jejich historický charakter. Někdy je udáno ve dnech - Zjevení 11,3 a 12,6 hovoří o "tisíc dvou stech šedesáti dnech". Někdy je udáno v měsících - Zjevení 11,2 a 13,5 hovoří o "čtyřiceti dvou měsících" (42 x 30 = 1260 dnů). Jindy je zase udáno v letech - Zjevení 12,14 stejně jako Daniel 7,25 a 12,7 hovoří o "času, časech a polovině času" (360 + /360x2/ + /360:2/ = 1260)
(Viz také téma Proroctví s matematickou přesností).

Při pohledu do dějin si skutečně uvědomíme, že od r. 538, kdy církev byla oficiálně osvobozena od arijánského nepřítele a byla uznána jako svrchovaná moc, až do r. 1798, kdy je tato moc otřesena údery Francouzské revoluce a filosofů, uběhlo tisích dvě stě šedesát let. Proroctví nemohlo být přesnější.

Zj 12,17-18:"Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. A drak se postavil na břeh moře."

Podle knihy Zjevení těchto 1260 dní/let vede do doby konce - odtud netrpělivost a zloba hada (12,17). Ten cítí, že jeho vliv se chýlí ke konci. Soustředí tedy veškeré své úsilí proti tomuto poslednímu zbytku "potomstva" ženy, jejímu poslednímu semeni. Tento motiv "potomstva" znovu poukazuje na proroctví z 1.Mojž.3,15. To je chvíle skoncovat s ženou, která odolala všem jeho útokům.

Pro hada tito spravedliví poslední doby jsou obzvláště nebezpeční. Kniha Zjevení je popisuje jako vzdorující, kteří "zachovávají Boží přikázání a kteří mají svědectví Ježíšovo" (Zj 12,17. To, co je charakterizuje, je jejich věrnost - "zachovávají". Prošli všemi

časy a všemi vlivy a nezpronevěřili se tomu, co jim bylo svěřeno. Pamatují na to.

To jsou poslední svědkové pravdy, která spojuje všechny protiklady a přesahuje všechny rozdíly. Společně pravdy zákona i milosti, spravedlnosti a lásky, soudu i stvoření, a dokonce by se dalo říci Starého zákona i Nového zákona, zkrátka celé pravdy. A tato pravda nesídlí v oblacích. Není to filosofická abstrakce. Nachází si svoji cestu v složitých úskalích bytí a dějin. Je to každodenní závazek, který se měří kritérii jiného království - poslušností Božích přikázání. Je to chůze ve šlépějích vtěleného Slova, "Ježíšova svědectví" (Zj 12,17).

To je portrét posledních Božích věrných z doby konce (14,12). Proti nim tedy drak zaměří všechny své síly. Had se utábořil na pláži (12,18). Tímto gestem ukazuje svůj dvojí vliv - nad mořem i zemí, a také svůj záměr povolat jejich síly do svého boje.