Zj 4,1:"Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: 'Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.'"

Osud celého vesmíru je v sázce. Už od prvních slov to hlas zvučný jako šófar přesně vyjádřil" "Ukážu ti, co se má stát potom." (Zj 4,1)

Vidění sedmi pečetí je v tomto směru odlišné od vidění o sedmi církvích. V dopisech sedmi sborům - církvím prorok také viděl, "co jest", tedy věci, které jsou, nejen "co se má stát potom".(Zj 1,19) Vidění o pečetích však představuje v knize Zjevení zlom. Od této chvíle se vidění soustřeďuje výlučně na budoucnost.

Celá symbolika se mění, aby potvrdila toto zaměření. Svitek je v Boží pravici, v ruce, která vykonává, která zachraňuje, v ruce Božího dohledu nad průběhem dějin (Jb 40,9; Ž 45,5; srov. L 6,6; Sk 3,7; Iz 48,13; Ex 15,6-12; Ž 17,7 atd.). Stejně tak gesto Syna člověka, který přebírá svitek do svých rukou, naznačuje jeho snahu vést dějiny ke stanoveným horizontům.

Obsah svitku není udán, pouze jeho forma. Jedná se o "opistograf", rukopis psaný po obou stranách, tak jak tomu bylo v případě mnoha právních dokumentů té doby. Je tedy třeba otevřít všechny pečeti, aby mohl být rozvinut celý svitek.

Tedy až na konci, po rozlomení sedmé pečeti, porozumíme a naděje dojde svého naplnění.

Pečeti jsou otevírány jedna po druhé a pokaždé je tak zahájena nová etapa směru naděje.

Tak jako v dopisech církvím - "přijít" je základním motivem, který prochází všemi sedmi pečetěmi a naznačuje postup v čase:

První pečeť:   "Pojď!" (Zj 6,1)
Druhá pečeť:  "Pojď!" (Zj 6,3)
Třetí pečeť:    "Pojď!" (Zj 6,5)
Čtvrtá pečeť:  "Pojď!" (Zj 6,7)
Pátá pečeť:     "Kdy už?" (Zj 6,10)
Šestá pečeť:    "Přišel" (Zj 6,17)
Sedmá pečeť:  "Mlčení" (Zj 8,1)

"Pojď, (resp. "přijď) které je pravidelně pronášeno každou ze čtyř živých bytostí, se zcela jistě netýká Jana, a koně,

který se objevuje, se týká jen částečně. Ve skutečnosti "Přijď" je výzvou Beránkovi a týká se v důsledku příchodu Ježíše Krista, parúsie. Řecké sloveso erchestchai je technický pojem používaný ve Zjevení k označení Kristova příchodu (Zj 1,4.7.8; 3,11; 4,8; 16,15; 22,7.12.17.20).

Jde o stejný rozkazovací tvar, erchou, který se objevuje v závěru knihy k vyjádření naléhavé prosby (Zj 22,7.20). V páté pečeti výkřik "Kdy už?" (Zj 6,10) rozechvívá netrpělivost na nejvyšší míru. Je to křik těch, kdo došli "na konec času" (Viz Le soupir de la terre, s. 263-267). V šesté pečeti je příchod prožíván jako soudobá událost: "Přišel". Konečně sedmá pečeť už nehovoří o příchodu. Není tam nic než mlčení. Nic už nepřichází. Stalo se.

Sedm pečetí je tedy umístěno na cestě dějin jako vodítka ve směru k příchodu Beránka, v perspektivě Božího království. Sedm pečetí, stejně jako sedm církví, se tedy musí vykládat v prorockém smyslu.

Vidění sedmi pečetí následuje po vidění sedmi dopisů. Jedná se o stejný běh dějin, který se odvíjí krok za krokem, jak jej zjevuje prorocká inspirace.
Ale zatímco vidění sedmi dopisů vypovídá o nevěrnosti a odpadnutí církve, vidění sedmi pečetí spíše odhaluje její útisk, násilí a pronásledování.

Zj 6,1-2: "Tu jsem viděl, jak Beránek rozlomil první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem, jak jedna z těch čtyř bytostí řekla hromovým hlasem: "Pojď!" 2  A hle, bílý kůň, a na něm jezdec s lukem; byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval."

Beránek rozlamuje první pečeť a zjevuje se bílý kůň, symbol dobývání a vítězství. Když nějaký římský generál oslavoval své vítězství, jel při přehlídce v čele svých armád na bílém koni. Prorokův komentář potvrzuje tento symbolický význam: "Byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval." Na druhé straně je významné, že příjezd bílého koně je oznamován první bytostí podobnou lvu (Zj 4,7), neboť tento mesiášský obraz byl spojen právě s Judou a s vítězstvím Ježíše Krista, které mu dovolovalo otevřít pečeti (Zj 5,5). Navíc je mu dána "koruna vítěze" (stefanos).

Ve Zjevení 19 se objevuje stejný obraz, který představuje vítězství Ježíše Krista - na bílém koni jede korunovaný jezdec (Zj 19,11-16). Ale koruna tohoto jezdce je královská (diadéma). I když tento obraz bílého koně ze Zjevení 6 představuje Ježíše Krista v jeho slávě, netýká se však jeho království. Ježíš Kristus je vítěz, ale ještě ne král. Bitva byla vyhrána, ale válka ještě neskončila. V našem textu je jezdec popsán při výjezdu, a nikoli při příjezdu - "vyjel". Dějiny

křesťanství a jeho dobývání světa právě začínají. Je to doba prvních křesťanů a apoštolské církve (přibližně od 1. do 3. stol.).

Jde o období, kdy je církev ještě nedotčena pozdějšími kompromisy, politikařením a násilím, doba, kdy dobývá svět důkazy svého života a přesvědčení, ale zejména odvoláváním se na vítězství Ježíše Krista. Vždyť vítězství, o kterém hovoří náš text, není spojeno s válkami nebo krveprolitím. Není to vítězství dosažené bojem a strategií. Věnec vítěze (stefanos) je církvi "dán" (Zj 6,2). Je to milost přicházející shora. Jezdec má luk, ale o žádném šípu zde není zmínka. Toulec je prázdný a luk nepoužitý. Dobývání má být vedeno bez prolévání krve. Jde o mírumilovné dobývání.

Zj 6,3-4: "Když Beránek rozlomil druhou pečeť, slyšel jsem, jak druhá z těch bytostí řekla: "Pojď!" 4  A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký meč."

Při rozlomení druhé pečeti je kůň, který se objevuje, ohnivě rudý. Jeho příjezd je oznamován druhou bytostí, podobnou býku (teleti). Ten, kdo na něm jede, dostává pověření "odejmout zemi mír" (Zj 6,4). Lidé se mezi sebou zabíjejí. Jezdec má "veliký meč".

Druhé období tedy naznačuje změnu v dějinách křesťanství. Přechází se od míru k válce. Nejedná se o pronásledování, ale skutečně o vzájemné zabíjení. Vše tomu nasvědčuje. Rudá barva koně, která připomíná prolitou krev (viz 2 Kr 3,22.23); býk, který připomíná jatka (L 15,27); a zejména veliký meč, který oznamuje válku. Stejný výraz machaira se nachází v Enochově knize (162-130 př.Kr.), kde je "veliký meč" dán Ozraeli k boji s nevěrnými a k jejich zabíjení (2 Enoch 90,19).

Jde o dobu, kdy církev bojuje o politickou nadvládu, doba

císařské církve od 4. do 5. století. Je to doba válek mezi ariánskými a katolickými křesťany. Poprvé podporují císařové boj církve politickou a vojenskou mocí. Římský císař Konstantin (306-337) a poté francký císař Chlodvík (481-511) bojují na její straně. Je to období - jak to popisuje Jules Isaac - kdy "se křesťanská církev z postavení pronásledované pozvedá (nebo upadá) do postavení vítězné a brzy oficiální církve (J: Isaac, Genése de ľAntisémitisme, s. 133)

Zj 6,5-6: "Když Beránek rozlomil třetí pečeť, slyšel jsem, jak třetí z těch bytostí řekla: "Pojď!" A hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. 6  A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: 'Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!'"

Rozlomením třetí pečeti se objevuje černý kůň. Jeho jezdec drží v ruce váhy, které slouží k měření přídělů potravin a představují tedy, jako u Ezechiela, hlad: "Lidský synu, zlámu v Jeruzalémě hůl chleba. Budou jíst chléb odvážený a s obavami." (Ez 4,16)

Černý kůň následuje ohnivého koně, tak jako hlad následuje za válkou. Hlas, který hovoří, zaznívá z míst, kde jsou čtyři bytosti, je tedy hlasem Beránka, protože právě tam se Beránek posadil "uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci" (Zj 5,6). Slovu toho, kdo sedí na trůnu, aby soudil, tedy rozumíme jako slovu Beránkovu; spravedlnost je mírněna milostí. Hlas přikazuje: "Olej a víno však nech!" (Zj 6,6) Toto omezení je překvapující. Obvykle olivovník a vinná réva, které jsou zakořeněny hlouběji než obilí, odolávají lépe suchu, a tedy přežívají snadněji než pšenice a ječmen.

Navíc zrno, olej a víno zpravidla v Bibli společně představují tři hlavní plodiny izraelské země (Dt 11,14; 14,23; 28,51; 2 Pa 32,28; Neh 5,11 atd.). Toto nepřirozené vymezení účinků sucha naznačuje, že jazyk je symbolický a vyzývá k duchovnímu výkladu. Již zmínka o třetí bytosti podobné člověku naznačuje tento směr. Uprostřed - v kontrastu s jinými bytostmi podobnými zvířatům - představuje tato bytost s tváří podobnou člověku duchovní oblast - v protikladu ke zvířecí, která představuje přirozený stav, a nikoli náboženský (viz J.Doukhan, Le soupir de la terre, s. 168 - ve slov. Túžba zeme) (viz Da 4,16.34; 7,8.13). Hlad, o který se zde jedná, se tedy týká duchovní oblasti. Navíc rozdíl mezi zrnem na jedné straně a olejem a vínem na druhé volá po zvláštním symbolickém výkladu.

Pokud vykládáme význam každé z těchto tří plodin v duchovním smyslu, jak jej podávají Písma, zdá se, že:

1. zrno, z kterého se vyrábí chléb, symbolizuje Boží slovo (viz Dt8,3; srov. Mt 4,4; J 6,46-51; Neh 9,15; Ž 146,7)
2. olej symbolizuje Božího Ducha (Ž 45,8; Za 4,1-6)
3. víno symbolizuje krev Ježíše Krista (L 22,20; 1 K 11,52)

Proroctví třetí pečeti tedy znamená, že hlad a sucho duchovního druhu zasahují pouze Boží slovo, ale netýkají se Božího Ducha a krve Ježíše Krista. Nyní tedy chápeme, proč jsou symboly rozděleny, neboť odpovídají dvěma složkám smlouvy, lidské a božské. Z lidské strany platí, že církev ztratila svůj smysl a své pověření; už se nestará o duchovní a teologické (intelektuální) potřeby věrných. Lid není sycen. Studium Božího slova je zanedbáváno a poznání je ubohé. Naopak ze strany Boží platí - díky působení Ducha a oběti Ježíše Krista -, že Bůh pokračuje v díle záchrany svého lidu. Toto zaslíbení dané právě uprostřed duchovní bídy působí jako balzám. Je zajímavé, že "víno a olej" jsou rovněž v Písmu spjaty s obvazováním ran (viz L 10,34). Je velmi pravděpodobné, že tyto symboly - v myšlenkové souvislosti - mají dvojí smysl, který se vzájemně nevylučuje. Biblická symbolika často pracuje tímto způsobem. Víno a olej, které představují Boží dílo vykoupení, působí zároveň jako balzám na rány.

Proroctví třetí pečeti se zaměřuje na období, ve kterém je církev natolik zaměstnána svým časným úspěchem, že

zanedbává duchovní sycení lidu. V textu je tato ekonomická a materiální zaměstnanost naznačena zrnem, které je váženo, a penězi, za které se kupuje. I zde je symbolika dvojznačná. Připomíná materialistické zaměření církve, a zároveň duchovní hlad křesťanů - jedno jde přirozeně s druhým.

V této době církev upevňuje svou časnou moc a získává vlastní území. Itálie byla právě osvobozena od ariánské nadvlády (538). Církev se tedy může bez obtíží chopit moci. Jak to zaznamenává Y.Congar, "základy hierarchicko-posloupné, a nakonec teokratické moci (Y.Congar, ĽEglise de saint Augustin á ľ époque moderne, Paris, 1970, s. 32) jsou položeny. Řehoř Veliký (590-604) je považován za prvního papeže "s kumulací funkcí a povinností, odpovědností vládce státu i církve" (J.Isaac, Genése de ľAntisémitisme, Paris, 1956, s. 196).

Souběžně s tímto časným a politickým úspěchem ztrácí církev kontakt se studiem Bible. Instituce a tradice postupně vytlačily inspirované slovo Písem. Toto poučení z církevních dějin zní ještě dnes velmi silně a je výstrahou všem církvím, které se usazují. Pokaždé, když církev zaměřila své úsilí na kámen a strukturu, bylo to doprovázeno duchovní bídou lidu. Tím, že se zapletla do relativního, ztratila zájem o absolutno. Ale riziko je ještě závažnější. Historie ukázala na další nebezpečí. Silná svou mocí a upevněna po politické stránce činí si církev nárok na pravdu. Dogma nahrazuje hledání pravdy v Písmu. Odtud je už jen krůček netoleranci a útisku, který bude ostatně rychle učiněn.

Zj 6,7-8: "A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: "Pojď!" 8  A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním. Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami."

Rozlomení čtvrté pečeti uvolňuje koně, jehož sinavá barva (chloros) připomíná smrt a teror. Tento kůň je ohlašován čtvrtou bytostí podobnou letícímu orlu, který je připraven se vrhnout na svou kořist - obrazem, který v Písmu připomíná pronásledování a hrozbu smrti (viz Dt 28,49; Jb 9,26; Pl 4,19; Abk 1,8; Mt 24,28). Církev nyní zosobňuje smrt v nejvyšší míře. Nejen jezdec, jehož jméno je "smrt", ale i skutečnost, že je poprvé doprovázen druhým jezdcem se jménem hádés (místo mrtvých). Tímto řeckým slovem Septuaginta překládá hebrejské slovo šeól, což znamená místo, stav mrtvých. Tato dvě slova - "smrt" a "území mrtvých" jsou v knize Zjevení často pospolu (Zj 1,18; 20,13.14), aby zároveň označila přicházející smrt i stav mrtvých, který po ní následuje. Tato poslední rána zahrnuje a převyšuje všechny ostatní: po meči a hladu přichází smrt. Pokud jde o "dravé šelmy", ty pouze zesilují myšlenku smrti. Místo zemřelých, šeól, je v biblické symbolice často představováno dravými zvířaty (viz Ž 22,14-29; 91,13).

Je to doba, kdy se církev projevuje jako nositelka smrti a útisku. Stíhá a pronásleduje všechny, kdo jsou podezřelí, ty, které považuje za bludaře a nevěrné. Doba křížových výprav, hranic, inkvizice a náboženských válek. Na horizontu takového způsobu myšlení církve můžeme už dokonce zahlédnout stín nacistického útlaku, živený právě totalitním a uzurpátorským "učením pohrdání" (výraz Julese Isaaca v Génese de ľantisémitisme, Paris, 1956, s. 131 a násl.). Sinavý kůň je také připomínkou holokaustu se svým průvodem mrtvých a svým zlověstným dílem systematického vyhlazování. Takové čtení prorockého poselství může překvapit. Nechtěli jsme totiž vždy chápat vztah mezi antižidovskou zuřivostí Hitlera a stavem společnosti připraveným církví během osmnácti staletí výzev k nenávisti a antižidovskému násilí.

Když Hitler vyhlásil v jednom rozhovoru se dvěma katolickými biskupy, že jeho záměrem je docela jednoduše převzít a dokončit dílo napáchané církví na Židech během několika staletí (Hitler's Table Talk, citované Rosemary Ruetherovou, Faith and Fratricide, New York, s. 224), sám netušil, jak výstižně se vyjádřil. A dokonce jestliže šoa (nacistické vraždění) s náboženstvím souviselo poze nepřímo, nemění to nic na skutečnosti, že vzniklo díky církvi jako ovoce o to nebezpečnější, že se zrodilo v oblasti

mimo její vliv. I když se na něm církev přímo nepodílela, přesto za ně zůstává v jisté míře zodpovědna. Víme totiž, že se na něm podílela svým spoluvinným mlčením a také pokaždé, když se na ni odvolávali nacističtí vrazi (k tomuto tématu viz Saul Friedlander, Pie XII et le IIIe Reich, Documents, Seuil, 1964). Čtvrtý kůň tedy představuje poslední období džihádu církve. Zatímco dobývání světa začalo mírumilovně - na bílém koni s jezdcem s lukem a bez šípů, tedy dobývání bylo vedené samotným Ježíšem Kristem, počínaje druhým koněm přebírá církev sama otěže a bojuje za Krista. Už to není Kristus, který bojuje za ni. Cosi se změnilo v křesťanském myšlení a náboženské války jsou toho nejvýmluvnějším dokladem. Už není hlásána křesťanská pravda o Bohu, který sestupuje a pracuje pro člověka.

Nyní je tomu obráceně. Církev se staví do pozice obránce Boha, je to ona, kdo za něj jedná. Dílo člověka, tradice, touha po moci nahradily spasení přicházející shůry. Netolerance se vždy projeví, když se člověk, který měl být svědkem o Bohu, staví na Boží místo, když úspěch náboženství je ceněn víc než hlásání Boží pravdy a Božího království, když obavy o impérium převažují nad obavami o evangelium, když statistiky a počet věřících převládají nad obrácením, když východisko je hledáno ve strategii a v receptech spíše než v hledání Boha. Když člověk nahrazuje Boha, je třeba počítat se všemi zlořády. Důvod tohoto mechanismu je jednoduchý. Vychází z povahy přesvědčení. Bezpečí viditelného, hmatatelného, lidskou institucí ihned kontrolovatelného nahrazuje pokorné hledání neviditelného Boha, který přesahuje lidské chápání a spekulace. Právě zde pramení pyšné a sebejisté přesvědčení, které v sobě skrývá všechny zárodky netolerance.

Násilí a útlak jsou přirozenými následky snahy postavit se na Boží místo. Od křížových výprav až koncentrační tábory - pokaždé, když se člověk postavil na Boží místo, aby se bil ve jménu kříže nebo s "Gott mit uns" ve znaku, byly výsledkem tisíce nevinných obětí, které volaly po spravedlnosti.

Zj 6,9-11: "Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. 10  A křičeli velikým hlasem: "Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?" 11  Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni."

Pátá pečeť znamená obrat v běhu sedmi pečetí. Po rozlomení prvních čtyř - systematicky spojených se čtyřmi bytostmi a se čtyřikrát opakovanou výzvou "Přijď" - se objevují čtyři koně, kteří měli představit oznámenou událost. Po rozlomení následujících tří pečetí však už nepřijíždějí koně, ale prorokovi jsou ve vidění přímo ukázány prorocké události.

Právě v páté pečeti je slyšet křik těchto obětí. Historie už není vyprávěna z pohledu utiskující a dobyvatelské moci. Pespektiva je jiná. Prorok už nevidí koně, ale muže a ženy, kteří volají po Božím soudu.

Z pohledu trpící oběti jsou důležité jen dvě otázky: Proč přišlo utrpení? a Kdy skončí?

První otázka tíží, je trýznivá a zneklidňující, jde o věčný problém utrpení spravedlivého. Ale zde je toto utrpení ještě nespravedlivější než utrpení spravedlivého - je to utrpení toho, kdo umírá "pro slovo Boží" (Zj 6,9). Je to křik Židů uvržených v babylónském zajetí do rozžhavené pece za to, že se odmítli poklonit modle. Je to křik prvních křesťanů

vhozených do arény pro svou víru v Boha lásky. Je to křik křesťanů na okraji společnosti, uvězněných a upalovaných pouze za to, že otevřeli Bibli anebo hlásali Boží pravdu. Ale je to také kři Židů od středověku až po současnost, kteří byli zbaveni všeho, pronásledováni, zabíjeni a tráveni plynem jenom proto, že byli Židy a svědčili o dávném Bohu. Je to stále stejný typ obětí, stále stejný důvod, který z nich oběti činí. Oběti náboženské netolerance umírají jako Boží mučedníci. Ukřižovaní kvůli Bohu, pro něj umírají. Tato dvojsmyslnost je záměrná v textu Zjevení, který popisuje utrpení jako zápalnou oběť. Jejich smrt je představena jako smrt zvířat, která jsou zabíjena u paty oltáře (Lv 4,7). Jejich duše volají po odplatě až k Bohu, tak jako kdysi krev Ábela (Gn 4,10). Zde použité výrazy jsou vypůjčeny z 3. knihy Mojžíšovy, která ztotožňuje duši s krví (Lv 17,11), aby ještě lépe vyjádřila obětní povahu tohoto utrpení. Jejich krev je vylita na Boží oltář, a tím jejich smrt nabývá náboženské povahy, která odkazuje k Bohu.

Prorok zaslibuje nejen spasení obětí - dostávají bílý šat -, ale také odplatu viníkům. Spasení vyžaduje spravedlnost, aby bylo úplné. Aby mohl Bůh spasit, musí soudit. To je v křesťanském prostředí až příliš často opomíjená pravda. Rádi zdůrazňujeme důležitost kříže, milosti a lásky Boží. Náboženství redukujeme na pocit nebo na nějakou intelektuální pravdu, zapomínáme však na historickou skutečnost spasení. Zdrcená oběť tyto věci takto nevnímá. Sladká slova, krásné myšlenky a něžné úsměvy jí nestačí. Pouze spasení, které ji skuzečně vytrhuje z utrpení, odpovídá na její problém. Oběť touží po vysvobození. Odtud pramení její křik: "Kdy už to skončí?"

Tento křik se nespokojuje s útěchou náboženské zkušenosti, s víro v Boha přítomnosti nebo minulosti. Tento křik je pronikavý svou zoufalou naléhavostí, která vyžaduje Boží zásah do reality dějin. "Kdy už ... vykonáš soud?" (Zj 6,10) Tím se říká, že k soudu ještě nedošlo a že je očekáván jako časově přesně daná událost. Stejný křik zaznívá se stejnou netrpělivostí, která volá po Božím soudu, v žalmech (Ž 13,2; 35,17; 79,5; 89,47; 94,1-3 atd.). Avšak křik nejbližší našemu textu je slyšet v knize Daniel (8,13) (srov. Da 12,6). Také tam se tento křik týká utrpení svatých, kteří jsou pronásledováni církví (Da 8,12). Také tam přímo ústí v událost Božího soudu.

Na otázku "Kdy už?" anděl odpovídá vlastně tím, že pro tento soud určuje čas: "Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (bude očištěna)." (Da 8,14) Očištění svatyně v jazyce 3. knihy Mojžíšovy znamená svátek smíření neboli jóm kippúr (viz Lv 16,30; srov. Le soupir de la terre, s.182 a násl. - ve slov. Túžba zeme), tedy vesmírný Boží soud. Je to okamžik, kdy - podle obdobného textu Daniela 7 - "zasedl soud a byly otevřeny knihy" (Da 7,10).

Pátá pečeť nás tedy přenáší až do času, kdy je v nebi zahájen soud. Podle tohoto vidění to přesto ještě není konec utrpení. Událost konečného spasení je odložena do

chvíle, kdy bude naplněn úplný počet zachráněných (Zj 6,11). Aby spasení bylo účinné, je třeba přítomnosti všech. Zde je zmíněn biblický princip úplnosti. Bůh totiž nezachraňuje jednoho bez druhého. Spasení jednotlivce nezbytně zahrnuje spasení vesmíru. Spasení se týká buď celého vesmíru, nebo vůbec není. Není možné být spasen v současných podmínkách, neboť království spravedlnosti vyžaduje očištění, stvoření jiné přirozenosti. To je základní naučení jóm kippúr.

Z tohoto faktu vyplývá, že Bůh není pouze Bohem kříže a milosti, Bohem bytí nebo mystické zkušenosti. Bůh je také Bohem spravedlnosti a svatosti. A je to přesně tato stránka Boha, která je na tomto místě připomínána: "Pane svatý a věrný" (Zj 6,10), jde o teologický jazyk, se kterým jsme se již setkali v dopise do filadelfie (Zj 3,7). Obě vidění mají mimo jiné stejné téma - bratři (adelfoi) (Zj 6,11), které se nachází v názvu Filadelfie. Tato nenápadná ozvěna potvrzuje naši orientaci v čase. Proroctví míří ke stejnému okamžiku dějin. Jsme v 19. století.

Toto proroctví nás může překvapit, protože máme sklon redukovat křesťanské náboženství na nějakou duchovní existenciální a nadčasovou pravdu. Bůh, který se zde zjevuje, je jediný, kdo opravdově odpovídá na křik obětí. Bůh opravdové lásky, který nezůstává lhostejný, je právě proto Bohem spravedlnosti, a konkrétně zasahuje do dějin.

Zj 6,12-17: "A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl 13  a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, 14  nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. 15  Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, 16  a volali k horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!" 17  Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?"

Na křik utlačovaných obětí toužících po vysvobození odpovídá nyní křik hrůzy utlačovatelů, kteří se chvějí před Božím hněvem. Rozlomení šesté pečeti zjevuje jinou stránku Boží spravedlnosti. V páté pečeti se Boží soud týkal obětí, jejichž prolitá krev žádala "potrestat ty, kdo bydlí na zemi" (Zj 6,10). Soud se tedy zaměřoval pouze na spasení a uvedl na scénu Boha milosti, který dává "bílý šat". Nyní se soud zaměřuje na utlačovatele a uvádí na scénu Boha spravedlnosti, který navštěvuje obyvatele země svým hněvem. Tyto dvě tváře Boha se doplňují a zjevují stejné dílo spasení. Aby skutečně spasil, musí Bůh nutně znovu stvořit - to však představuje nejen změnu a vytvoření nového, ale také zničení starého řádu věcí. Hřích člověka způsobuje, že jeho důsledky přesahují zemskou sféru a

zasahují celý vesmír. Tento hluboce biblický princip je oznámen už při události stvoření. Člověk a příroda jsou stvořeny v závislosti jeden na druhém. Každý morální nebo náboženský zločin má vliv na okolí. Adamova neposlušnost měla za následek hloží a trny. Hřích prvních lidí přivolal na zemi potopu. Zvrácenost obyvatel Sodomy způsobila déšť síry a ohně na město. Kananejská země zavrhla své obyvatele pro jejich hřích. Akánova lež vypukla v údolí, které náhle potemňuje a dostává nové jméno - dolina zkázy. Akor (zkáza) je ozvěnou jména Akána.

Izraelští proroci ve svých varováních určených lidu neopomíjeli zdůrazňovat tento princip. Mojžíš, Ozeáš, Izajáš, Jeremjáš hřímali na Izrael, aby mu připomněli jeho zodpovědnost za vesmír. Rostliny, zvířata, dokonce počasí, hory, a zejména muži a ženy celé společnosti jsou zasaženi hříchem. V Novém zákoně pak Ježíšova smrt zatřese zemí.

Každý zločin proti člověku je zločinem proti celému lidstvu i vesmíru. Předmětem Boží zloby jsou tedy nebe a země i všichni lidé. Zjevení zjevuje tento princip ve svatých příbězích Bible. Prorocký pohled to odhaluje až k samotnému jádru naší světské a moderní civilizace. Doba konce ja popsána jako vesmírný převrat ve dvou fázích.

První fáze zachvacuje zemi. Její vliv je omezen na svět lidí. Je to ještě čas pozemské historie. "Nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem." (Zj 6,12.13) Není nemožné rozpoznat v

tomto obraze katastrofy, které zasáhly svět na konci 18. a v 19. století. Myslí se tím lisabonské zemětřesení (1. listopadu 1755), ve kterém zahynulo více než sedmdesát tisíc lidí - přibližně polovina populace. Může se tím také myslet temnota, která překvapila obyvatele Ameriky, Kanady, Anglie, Holandsky, Francie, Švýcarska a Itálie kolem roku 1780 a 1880. Můžeme za ně považovat deště meteoritů, jejichž výjimečná intenzita byla zaznamenána mezi rokem 1800 a 1900 v Evropě, Severní a Jižní Americe, ale také v Africe a Asii.

Kupodivu tyto události se časově shodují s dobou označenou prorokem Danielem jako doba konce pronásledování. Tato perioda je ostatně zaznamenána v prorockém kalendáři. Je to okamžik úlevy pro ty, kteří byli pronásledováni církevní mocí. Jedná se o konec období "času a časů a poloviny času" pronásledování, o kterém hovoří prorok Daniel (Da 7,25) (viz Le soupir de la terre, s. 155 a násl., - ve slov. Túžba zeme). Vítr Francouzké revoluce převrátil všechny struktury. Církev už nikoho neohrožuje. Vesmírná znamení tedy nyní doprovází dějiny jako by je měla potvrdit a dát jim nový smysl, který nasměrovává události ke konci pozemských lidských dějin. Od fáze času konce přecházíme k fázi konce času.

Vidění šesté pečeti sleduje stejný běh času jako pátá pečeť. Obě pečeti jsou současné a zaměřují se na stejné události, ale z jiného pohledu.

V páté pečeti se prorocký pohled zaměřoval na Boží lid, oběť pronásledování, jehož volání "kdy už" v souvislosti s proroctvím z Daniela 8. kapitoly nás zavedlo doprostřed 19. století.

Potom toto vidění překlenulo čas a přeneslo nás za lidské dějiny, do chvíle, kdy je toto volání vyslyšeno a soud konečně vynesen - svatí dostávají svůj bílý šat.

Stejným způsobem i vidění šesté pečeti překlenuje období od konce pronásledování mezi 18. a 19. stoletím až do doby konečného zničení zla a jeho původců. Tato druhá fáze zachvacuje tentokráte nebesa. "Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha." (Zj 6,14) Nyní se událost týká celé země. Jazyk, který ji popisuje, znázorňuje její vesmírný dosah typicky hebrejským způsobem tím, že spojuje extrémy, aby vyjádřil úplnost: "hory... ostrovy; králové země... vojevůdci..., všichni otroci i svobodní" (Zj 6,14.15). Boží hněv naplňuje celý obzor a prostor. Je to okamžik, kdy Bůh bere vládu nad vším do svých rukou. Od této chvíle mu nikdo a nic neunikne (6,16). Šestá pečeť končí viděním kralujícího Boha "sedícího na trůnu" (6,16). Proto vidění končí otázkou plnou úzkosti: "Kdo bude moci obstát?" (Zj 6,17)

A přesto je v pozadí této otázky naděje. To je paradox biblické naděje, že ji nenadále nalézáme i tam, kde jsme ji už nečekali. Tato otázka je vypůjčena ze slovníku proroků Nahuma a Malachiáše, kde je pokaždé úvodem k ujištění zachráněných, kteří jsou svíráni úzkostí: "Kdo odolá jeho hroznému hněvu? Kdo obstojí před jeho planoucím hněvem? ... Skály se před ním drolí. Hospodin je dobrý, je záštitou v den soužení, zná se k těm, kteří se k němu utíkají." (Na 1,6.7); viz Mal 3,2.3)

Také zde, v knize Zjevení, vytváří odpověď na tuto otázku jakousi vsuvku, intermezzo, které se týká zachráněných z velkého soužení.

V pozadí hrozného dne Božího hněvu prorok náhle odbočuje a vidění se zaměřuje na ty, kdo "mohou obstát" (viz Zj 6,17). Hněv je na okamžik zadržen - pouze po dobu nutnou k označení těch, kdo mají být ušetřeni před následky sedmé pečeti. Tento způsob připomíná vyjití z Egypta, kdy anděl smrti měl stejným způsobem ušetřit Izraelce díky znamení krve na veřejích jejich dveří (Ex 12,23), i tehdy to bylo v souvislosti se zaslíbenou zemí (Ex 12,25). Ale tentokrát scéna zahrnuje celou zemi. Čtyři nebeské větry, které nesou Boží hněv, vanou ze "čtyř úhlů země", tedy odevšad (viz Da 7,2).

Chiastický rytmus (ABA'), který tvoří osnovu příkazu daného andělu, již upozorňuje na totožnost zachráněných. První příkaz (A) chrání zemi, moře a stromy (Zj 7,1). Druhý příkaz (B) ohrožuje zemi a moře (Zj 7,2). Třetí příkaz (A') znovu chrání zemi, moře a stromy (Zj 7,3).

A (7,1) neškodit: zemi, moři, stromům

B (7,2) škodit: zemi a moři

A' (7,3) neškodit: zemi, moři, stromům

Střed chiasmu ukazuje přesněji na tu část přírody, která je ušetřena před větry. Když je dán příkaz k ničení, omezuje se výslovně na zemi a moře (Zj 7,2), jež představují celou planetu (viz Zj 10,2.5; srov. Gn 1,1-9; Ex 20,11; Neh 9,6; Ž 95,5; Mt 23,15 atd). Stromy jsou z tohoto seznamu vyloučeny, jako by byly jedinými, které na zemi přežily. Tento stylistický postřeh je potvrzen syntaxí. V prvním příkazu, který je předzvěstí těch

dalších, je slovo "strom" (Zj 7,1) v jiném pádu než slova "země a moře". "Strom" je ve 4. pádu, zatímco "země a moře" jsou ve 2. pádu. To nejmenší, co k tomu můžeme říci, je, že tento pádový rozdíl naznačuje odlišný vztah mezi větry a zemí a mořem na jedné straně, a na druhé straně mezi větry a stromy.

Tento stylistický a syntaktický způsob odlišení stromů od ostatních částí v každém případě tlumočí záměr upozornit na stromy. Stromy představují vytrvalost. Díky svým kořenům zapuštěným do země mohou odolat větru. Zakořeněné stromy pak představují v Písmu spravedlivého člověka (Ž 1,3; Jr 17,8), zatímco sláma nesená větrem představuje člověka zlého (Ž 1,4; Jb 21,18).

Příkazu k ochraně stromů tedy musíme rozumět jako narážce na ochranu spravedlivých. Ale - kupodivu - tito spravedliví/stromy nejsou zachráněni díky svým kořenům dole v zemi. Jejich záchrana přichází shora. Jejich čelo je označeno pečetí. Tento zákrok je proveden jiným andělem, který přichází z východu stejně jako slunce, život a světlo, jako naděje, jako zahrada Eden (Gn 2,8), jako král - zachránce Kýros (Iz 41,2), jako samotný Bůh Zachránce (Ez 43,2).

Oproti jiným pečetím nesoucím poselství smrti je tato nositelem pečeti Boha života (Zj 7,2). V protikladu ke všem ostatním pečetím oznamujícím soud a zkázu země, znamená tato pečeť záchranu a stvoření. Tato pečeť se odlišuje již svou funkcí. Jiné pečeti jsou dány jako záruka absolutní důvěrnosti dokumentu, zatímco tato je dána, aby označila vlastnictví.

Lidé ve starověku mívali ten zvyk vtisknout pečeť na své zboží jako známku vlastnictví. Zpravidla pečeť tvořila kovová mince nebo drahý kámen (Ex 28,11; Est 8,8), na němž bylo vyryto jméno vlastníka nebo nějaká kresba, občas dokonce obojí. Pečeť se nejčastěji otiskovala do hlíny (Jb 38,14). V některých případech byla pečeť otisknuta na čelo. První zmínka, kdy Bible zaznamenává takový zákrok, je případ Kainův, který dostává na čelo znamení, jehož smyslem bylo ho chránit (Gn 4,15). Ale zejména kniha Ezechiel obsahuje text nejbližší našemu textu. "'Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.' A slyšel jsem, jak ostatním poručil:'...Starce, mladíka, pannu, děti i ženy zabíjejte. Nepřistupujte však k nikomu z těch, na nichž je znamení.'" (Ez 9,4-6)

Ti, kdpo zůstali věrni Bohu a reagovali na "ohavnosti" (Ez 9,4) svých současníků, dostali na čelo znamení. Stejný termín "ohavnosti" je použit o několik veršů výše a označuje hřích modloslužebnictví a uctívání slunce (Ez 8,16.17). Znamení na čele zde tedy představuje uctívání pravého a živého Boha, Stvořitele. A právě to je význam zapečetění v našem úryvku z knihy Zjevení - o to více, že se zde naráží na vyprávění o stvoření. Pořadí země, moře, stromy sleduje akt stvoření ve třetím dnu (Gn 1,9-13). Jestliže je tato pečeť znamením uctívání Stvořitele, je tedy známkou Božího vlastnictví. Neboť vyznání příslušnosti k Bohu vychází z víry v boha Stvořitele. Tento vztah je velmi často zdůrazňován v žalmech, kde je Bůh opěvován jako vlastník všech věcí právě proto, že je stvořitelem všech věcí. "Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy." (Ž 24,1.2 - viz rovněž Ž 89,12.13; 100,3)

Rozpoznat Boha jako vlastníka všech věcí, jako svého vlastníka, znamená zároveň rozpoznat ho jako Stvořitele, svého Stvořitele. Boží pečeť zde představuje náboženský způsob myšlení. Znamená to docela jednoduše uznat, že za vše, co máme, i za vše, čím jsme, vděčíme Bohu. Bible v sobě nese toto naučení ve všech oblastech života.

Tento princip objevujeme v desátcích, které dáváme stranou s jasným vědomím, že on je vlastníkem veškerého majetku. Stejně jako Malkísedek zdůvodnil dar desátku skutečností, že Bohu "patří nebesa i země" (Gn 14,19). Stejná souvislost je doloženav 3. knize Mojžíšově. Dříve než vstoupí Izraelci do zaslíbené země, musí se rozpomenout na to, že tato země patří Bohu: "Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci." (Lv 25,23) Z tohoto principu vyplývá, že "všechny desátky země... budou Hospodinovy" a "svaté Hospodinu" (Lv 27,30).

Náhodné není ani to, že sobota je v Desateru umístěna uprostřed, tedy v místě, které ve starých smluvních dokumentech (viz M.G. Kline, Treaty of the Great King: The Covenant Structure of Deuteronomy, Studies and Commentary, Grand Rapids, 1963, s. 18.19; M.G.Kline, The Structure of Biblical Authority, Grand Rapids, 1972, s. 120) bývalo obvykle vyhrazeno pro pečeť.

Sobota, která vyjadřuje víru ve Stvořitele a uznání, že za vše Stvořiteli vděčíme, má funkci Boží pečetě. Boží pečeť rovněž odhalujeme ve volbě stravy Daniela a jeho tří přátel, která vyjadřuje jejich záměr dát najevo svou závislost na Stvořiteli, a nikoli na králi (Da 1).

Boží pečeť na čele člověka je ve skutečnosti Božím znamením na jeho osobě, jeho těle i jeho duchu. Je to znamení, že náleží Bohu. Boží obraz, který se odráží v lidském stvoření, podle textu z 1. Mojžíšovy 1,26 v určitém smyslu představuje Boží pečeť. Žít podle Boží vůle je zároveň potvrzením a projevem této pravdy. Boží pečeť je tedy něčím mnohem víc než pouhým tetováním na čele, rituálním gestem nebo zachováváním čehokoli. Tímto obrazem Zjevení - šířeji vzato - označuje ty, kdo věří Bohu Stvořiteli a Pánu stejně tak ve svém náboženství jako v každodenním životě. Sobota, desátek, výběr stravy, respektování Božího zákona - to jsou jen projevy určitého myšlení; mohly by zajisté potvrdit přítomnost Boží pečeti, ale samy o sobě Boží pečetí nejsou. Boží pečeť je zároveň neviditelná i živá, tak jako Bůh Stvořitel, kterého zobrazuje. Znamení je duchovní povahy, tak jako Bůh, kterého představuje.

Ostatně tak je tomu i s nositeli Boží pečeti. Jedná se zde o duchovní společenství. Jejich počet, 144 000, který je vytvořen z násobku 12 x 12, je symbolický. 12, zde znásobeně, je počtem smlouvy mezi Bohem a jeho lidem (4 je číslo země, x 3, které je číslem Boha).

Je to také počet dvanácti izraelských kmenů, které jsou zde všechny zmíněny (Zj 7,4-8). Každé pokolení zahrnuje dvanáct tisíc osob. Pokud jde o číslo 1000, které násobí číslo 12, nevyjadřuje pouze myšlenku množství (Sd 15,15; 1 Pa 12,14; 16,15; Ž 91,7 atd.), ale rovněž - v hebrejské etymologii, kterou předpokládá - myšlenku kmene. V hebrejštině slovo elef (tisíc) znamená také kmen, dav, klan nebo dokonce pluk (Ex 18,21; Dt 33,17; Sd 6,15; Nu 1,16; Joz 22,21 atd.). Počet 12 000 tedy představuje kmen v jeho plném počtu. V Janově době již většina kmenů - jako takových - neexistovala. Zůstaly už jen Juda, Benjamín a Léví. Tím se zde chce vyjádřit, že Izrael, o kterém se zde hovoří, není doslovným Izraelem. A pravidelný rytmus seznamu kmenů zesiluje dojem plnosti a dokonalosti. Je to armáda při přehlídce. Vždyť slovo ochlos, zde přeložené jako "zástup", znamená v řečtině právě tak "armáda" a verše 9 a 10 ostatně popisují vítěznou armádu po bitvě. Bílá roucha - stejně jako palmy - tvořily součást vojenského rituálu při oslavě vítězství (viz 2 Makabejská 11,8; 1 Makabejská 13,51; srov. J 12,13). V symbolice počtu, v popisu zástupu, ve stylu textu, kterým je text zapsán, přináší prorocké slovo stejné poselství: sto čtyřicet čtyři tisíc představuje seřazený a úplný Izrael. To je ten "všechen Izrael", o němž snil apoštol Pavel (Ř 11,26), "úplný" počet zachráněných, na který narážela již pátá pečeť (Zj 6,11). Jan vidí veliký zástup ze všech kultur a národů, lidí "oblečených v bílé roucho" (Zj 7,9; viz 6,11) a vysvobozených z velikého soužení (Zj 7,14; viz 6,9.11).

Počet sto čtyřiceti tisíc - v páté pečeti ještě neúplný - a zástup jsou tím samým lidem. Konečně jsou tam všichni, v plném počtu - tito vyhnanci dějin, tyto odtržené menšiny,

jejichž jediné útočiště bylo tam nahoře, všichni ti, kdo ztratili pocit, že někam patří, protože byli stále sami, stále proti proudu, občané jiného království. Setkávají se a náhle si uvědomují svoji příslušnost k Izraeli. Jednotni v duchu, se stejnými vzpomínkami na zápasy a utrpení, jsou nyní viditelně sjednoceni a prožívají stejné pocity. Emoce nyní vrcholí a projevují se v bohoslužbě, která všechny strhává k mohutné oslavě Božího vítězství (Zj 7,10).

Na toto vítězné volání odpovídají ihned andělé, starci a čtyři bytosti slovem "Amen", zpěvem plným chval, v němž používají sedm výrazů: "Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!" (Zj 7,12)

Vidění se odehrává v nebesích a přenáší nás do vzdálené budoucnosti - do okamžiku, kdy se nebeské bytosti připojík chvalozpěvu lidí a kdy konečně Bůh bude skutečně přebývat mezi svým lidem. Ten mu bude sloužit "dnem a nocí v jeho chrámě" (Zj 7,15) jako dávní kněží a levité (1 Pa 9,33). Toto vidění se vysvětluje obrazem stanu, který Bůh nad nimi vztyčí (Zj 7,15). Obraz vypůjčený z izraelských dějin připomíná svatostánek na poušti. I v řeckém jazyce (kenosein: vztyčit stan) dokonce zaslechneme hebrejské slovo šekínáh (od slovesa šakan = bydlet), které označuje ohnivý oblak - znamení Boha "bydlícího" mezi nimi (Ex 40,34-38).

Boží přítomnost je skutečná. Bůh je tam fyzicky přítomen. Text končí narážkou na žalm 23. Od pastýře vedoucího ovečky k pramenům živé vody přechází text k Bohu zcela blízkému, který se jich dokonce dotýká a stírá "jim každou slzu z očí" (Zj 7,17). Bůh se nespokojuje jen se starostí o všechny potřeby. Nejen hlad, žízeň, horko a utrpení je již nebudou trápit, ale Bůh se jim ještě přiblíží a vztah se stane ještě důvěrnějším: Bůh je utěšuje.
Letmo zde již můžeme zahlédnout obraz nového šťastného světa.

Zj 8,1: "A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny. "

Prorokův pohled se mezitím vrací ke svitku zbavenému šesti pečetí. K rozlomení zbývá poslední pečeť, aby konečně zcela rozvinutý svitek mohl odhalit obsah svého poselství. Již při otevírání sedmé pečeti je Jan překvapen. Poprvé se vidění nijak neúčastní. Až doposud se každá pečeť odvíjela za jeho účasti. První čtyři pečeti jsou pravidelně uváděny slovem "slyšel jsem", pátá a šestá pečeť "viděl jsem" nebo "spatřil". Ale sedmá pečeť se náhle objevuje v Janově vědomí, aniž že by slyšel nebo viděl. Je to také jedinkrát, kdy se událost uvedená do pohybu otevřením pečeti odehrává výhradně v nebi. Šest ostatních pečetí se týkalo země a sledovalo chod lidských dějin. V protikladu s jinými pečetěmi je text sedmé pečeti výjimečně krátký. Zabírá jen jeden verš (Zj 8,1). Ostatně také událost, kterou uvádí, je zásadně odlišná. Po vší té válečné vřavě, řevu divokých zvířat, pláči mužů a žen a rachotu hor a hvězd padajících ze všech stran (Zj 6,12-16), nenadále nastává naprosté ticho.

Tato událost, kterou není slyšet ani vidět, je nepopsatelná. Ticho vyjadřuje to, na co slova, hudba nebo dokonce obraz už nestačí. Je to ticho, které doprovází příchod Boha, parúsii. Neboť pouhé ticho může vyjádřit nevyjádřitelné. Pouze v tichu si uvědomujeme přítomnost nekonečného Boha (viz Abk 2,20; Sf 1,7; Za 2,17). Toto ticho trvá celou půlhodinu. V prorockém jazyce, ve kterém den představuje rok, to znamená týden (jestliže den se čtyřiadvaceti hodinami odpovídá prorockému roku neboli třem stům šedesáti reálným dnům, hodina odpovídá 360 : 24 neboli 14 dnům a půlhodina - týdnu).

Lidské dějiny tedy končí, tak jako začaly dobou stvoření, týden ticha na konci je ozvěnou týdne ticha na počátku (Gn 1). Tato myšlenka je mnohokrát doložena v židovské tradici (4 Ezdráš 6,39; 7,30ss; 2 Baruch 3,7 atd). Při rozlomení sedmé pečeti můžeme konečně rozluštit poselství svitku: je to zvěst o Božím příchodu a zaslíbení nového stvoření a nového světa - jako jediná odpověď na všechny otázky a všechen stesk, jediné řešení všeho utrpení.