Luk 13,1-5:"Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: 'Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.'"

Bez pokání člověk musí zahynout! Proč? Protože "odplata za hřích je smrt" (Ř 6,23) a podmínka odpuštění hříchu je pokání.

Existuje výjimka?

Ř 3,10.23:"...jak je psáno: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden,...všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy"

"Všichni zhřešili" - proto všichni potřebují pokání. Možná někdo namítne: "Proč bych měl činit pokání, vždyť já přece nic špatného nečiním!? Nikoho jsem nezabil, neokradl, kde mohu, činím jen dobře..." I kdyby to byla pravda, neznamená to, že není hříšník. Hřích je přestoupení zákona a zákon neobsahuje jen přikázání "Nezabiješ" a "nepokradeš", ale také dalších osm přikázání a zásady, jež většina lidí přestupuje, aniž si je toho vědoma. Nezapomeňme, že hřích není jen hrubé přestoupení zákona, ale též špatná myšlenka, závist, hněv, nečistá žádost, atd. I ti nejlepší lidé, o nichž nám Písmo podává zprávu, doznávali zcela otevřeně, že jsou hříšní.

Ř 12,1.2: "...A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží..."

Pokání je změna smýšlení. Je to změna o 180°! Od přirozenosti si člověk myslí, že je dobrý, lepší než jiní... Je to tím, že je na cestě pryč od Boha. Po setkání s evangeliem - s Kristem - se člověk obrací a jde zpět k Bohu.





Příklad pokání

Luk 15,11-24: "...Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil...."

Známý příběh "marnotratného syna". Otec v příběhu představuje Boha, marnotratný syn představuje člověka. Napřed vidíme směr "od Boha" (v.13). Pak nastává změna smýšlení a změna směru: "Vstanu, půjdu ke ke svému otci" (v.18).

Pokání musí obsahovat lítost nad hříchem (v.17-19) a vyznání hříchu (v.20.21).


Výsledek pokání je odpuštění

1.J 1,8.9: "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

Vidíme nutnost vyznání hříchu.

Nepřikrývat svůj hřích

Ž 32,5: "Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj."

Před kým "nepřikrývat"? Před Bohem nic neskryji, ale před sebou si mohu něco namlouvat (když mi hřích "chutná")! Je důležité přiznat si, že je to hřích - a pak ho mohu teprve vyznat. Duch sv. nás obviňuje z hříchu - zvláště při kontaktu s Božím slovem. Na nás je, abychom nezatvrzovali svá srdce, ale přiznali si hřích, litovali ho a vyznali. (Žid 3,7.8.15-19)

Opustit - zanechat hřích

Přísl. 28,13: " Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování."

Rozhodnout se. Nelaškovat s hříchem. Je to tak nebezpečné, že Pán Ježíš použil příměr raději "vyloupnout si oko" či "utnout ruku", než nést úděl zatracených. Ale když se stane, že znovu zhřeším, pak znovu pokání.

Nesmí chybět pokora

Luk 18,10-14: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Pěkný příklad pokání. Hříšník říká: "Bože, slituj se nade mnou hříšným" (v.13), to znamená "usmiř mne sám se sebou" - ne pro mé zásluhy, ale pro zásluhy tvého Syna Ježíše Krista.

Výsledkem pravého pokání je odpuštění a ospravedlnění z víry.

2.Kor 7,10: "Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt."

Člověk může mít dvojí zármutek a prožívat tak dvojí pokání:

1) zármutek nad svým jednáním samotným - to je pravé pokání

2) zármutek nad důsledky svého jednání - to je nepravé pokání

Při pravé lítosti jde vždy o osobu, při nepravém pokání jde o zákon. Při pravém pokání jde tedy o osobní vztah - proto je tak důležité jej pěstovat. Je-li Ježíš Kristus můj osobní, nejlepší přítel, pak pokání přichází spontánně, když jej zarmoutím a když vím, že mě přesto znovu přijímá takového, jaký jsem, když za ním přicházím. To má obměkčující a přetvářející vliv na mé srdce.

Příklad pravého pokání

Luk 22,54-62: "...Petr řekl: 'Vůbec nevím, o čem mluvíš!' A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: 'Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.' Vyšel ven a hořce se rozplakal."

Velmi známý příklad. Petr zapřel svého Pána a Mistra - Ježíše. Když na něj Pán Ježíš tehdy pohleděl (v.61), v jeho tváři Petr spatřil zklamání, bolest, ale i přijetí a odpuštění. Petr si uvědomil, že oné noci nejvíc ublížil Pánu Ježíši. V jeho mysli následoval příval vzpomínek na Ježíšovo laskavé přátelství, na vše, co s ním prožil. A když si vzpoměl na jeho nedávná slova: "Šimone, satan si vyprosil, aby vás tříbil...ale já jsem prosil za tebe..." (v.31.32) - to již Petr nemohl vydržet. Vyběhl ven, padl na tvář k zemi - v Getsemane - a přál si zemřít. A to je pravé pokání.

Příklad nepravého pokání

Mat 27,1-5: "...Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: 'Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!' Ale oni mu odpověděli: 'Co je nám po tom? To je tvoje věc!' A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se."

Obě události máme v záznamu oné zlé noci, kdy byl Pán Ježíš zajat. Petr i Jidáš litovali svého činu, ale v jejich pokání byl podstatný rozdíl. Zatím co Jidáš oné noci zemřel pod tíhou výčitek svědomí - ve strachu před soudem a trestem, Petr si přál zemřít proto, že zranil srdce svého nejlepšího Přítele.

Jiný příklad nepravého pokání z našeho života - když žák rozbije okno a pak v ředitelné pláče ze strachu z následků...

Iz 6,1-5: " Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel......I řekl jsem: 'Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.'"

Člověk musí poznat svůj skutečný stav a to je možné jen při setkání s Bohem.

Ve skutečnosti v nás samých není síla k pravému pokání. Proto Bůh učinil opatření, aby se každý mohl setkat s Bohem a činit pokání:

Skut 5,30.31: "Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů."

Když se člověk setkává s Ježíšem Kristem a když v něm poznává Boha a svého Spasitele, získává dar pokání. Tato možnost je dána všem (2.Petr 3,9; 1.Tim 2,4).

V podstatě lze říci, že přijít k pokání = přijmout Krista.

První krok na cestě ke spasení dělá Bůh - zastavuje hříšníka tím, že mu postaví do cesty Ježíše Krista. Člověk slyší evangelium, Duch svatý na něho působí svým pozitivním

vlivem - a člověk se musí nějak rozhodnout.

Reakce člověka: - kladná: přibližuje se ke Kristu a k pokání
- záporná: zatvrzuje se - vzdaluje se od Krista a zahyne. (Zj 9,20.21.)

Chce-li člověk dosáhnout pokání, pak má jedinou možnost: získat a udržovat spojení s Kristem. Pokání je Boží dar nabídnutý všem bez rozdílu; ale člověk musí přece jen vyvinout určité úsilí - přijít ke Kristu, pěstovat s ním společenství, zůstávat s ním. K tomu nám slouží bohem dané nástroje: modlitba, studium Božího slova, spolupráce s Bohem na záchraně člověka (šíření evangelia, misijní činnost).

Existuje velký omyl - chtít se napřed změnit k lepšímu a teprve pak přijít ke Kristu. Změna (pokání) je možná právě až v důsledku spojení s Kristem. K Ježíši je třeba přijít hned, takoví, jací jsme.

Ř 2,4: "Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?"

Dobrotivost Boží vede k pokání. Naše vědomí o Boží dobrotě a lásce roste úměrně s naším poznáváním Krista ( a tím Boha, který se stal člověkem), uvažováním o něm. A tak se bude při každém novém kroku v křesťanské zkušenosti prohlubovat i naše pokání. Čím se totiž člověk ocitne blíže ke Kristu, k jeho čistotě a nesobecké lásce, tím více si uvědomuje vlastní bídu svého charakteru.

V římsko-katolické církvi je ustanovena tzv. ušní zpověď. Písmo svaté - Boží slovo - však nic takového nezná. V Písmě není nikde ani zmínka o tom, že by apoštolové zaujímali místa v nějakých zpovědnicích a že věřící k nim přicházeli, aby se vyznávali ze svých hříchů. Ušní zpověď je zřízení římsko-katolické církve a i v ní byla zpověď všeobecně zavedena teprve ve 13. století.

Jiné církve mají tzv. zpověď veřejnou. Lidé sborově vyznávají, že zhřešili. Stává se to však spíše formou a zpravidla ten, kdo vyznává, ani žádnou lítost nad hříchy nepociťuje.

Hříchy máme každý osobně vyznávat v modlitbě přímo Bohu! Jen Bůh vidí do srdce, jak dalece je naše vyznání upřímné a otevřené, a jedině Bůh a nikdo jiný nám může odpustit hříchy.

V modlitbě Páně (Otčenáši) je jasně ukázáno, že své hříchy máme vyznávat přímo Bohu: "Odpusť nám naše viny..." (Mat 6,12)

Provinil-li se člověk proti někomu z bližních, má doznat svou vinu a prosit o odpuštění i jeho.

Jak 5,16: "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého,..."

Je to proto úplně převrácený způsob - vyznávat se z hříchů knězi (člověku, kterého se vůbec netýkají), místo abychom v tichu svého soukromí poklekli a vyznali se z hříchů přímo Bohu (kterého se týká každý náš hřích) a dokázali jít i za bližním, týká-li se náš hřích i jej, a i s ním se smířit. Vyznán a litován musí být každý vědomý hřích, neboť bez vyznání nám nemůže být odpuštěn. A před Bohem není nic utajeno...!

A kdy se máme vyznávat? Jak často?

Často je třeba, abychom se vyznali ihned, jakmile si svou vinu uvědomíme, nebo jakmile se ozvou výčitky svědomí. Večer, než jdeme spát, máme dbát na to, abychom byli smířeni s lidmi i s Bohem, neboť nevíme dne ani hodiny...

Pán je ochoten přijmout každého, kdo se k němu opravdově a upřímně obrátí. Lidé nezahynou proto, že byli hříšníky, ale proto, že nečinili pokání a setrvávali nadále v hříchu, ikdyž věděli, že jim Bůh dává plnou možnost vysvobození a záchrany - ve svém odpuštění v Kristu.

J 6,37: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven,"

Není to úžasné zaslíbení? Úžasná pravda, že Bůh v každé době přijímá každého, kdo k němu přichází, bez ohledu na jeho minulost. Každý, kdo přichází k Ježíši, je vždy - opravdu vždy přijat. Na to nikdy nezapomeň.

Bude-li Ježíš Kristus náš nejlepší Přítel, pak budeme toužit po jeho přítomnosti a budeme bdělí, abychom jej neranili svou neposlušností. Jestliže i pak zhřešíme, budeme pociťovat upřímnou lítost, prožívat pravé pokání a také jistotu odpuštění a nového přijetí.


K otázce pokání, vyznání, ospravedlnění a pod. můžeme doporučit skvělou knihu E.G.Whiteové Cesta k vnitřnímu pokoji. Dá se sehnat v některých internetových knihkupectvích.